Celník a publikán

Sirachovec 35,11-17; 2. Timoteovi 4,6-18; Lukáš 18,9-14

Slovo presbyterům církve

Drazí v Kristu,
dovolte mi začít vtipem.
Autobus naší fotbalové reprezentace se vybourá, spadne z útesu, a tak se celá jedenáctka i se střídačkou, trenéry, maséry a celým realizačním štábem ocitne před svatým Petrem před nebeskou bránou. Petr se zeptá: „Kdo jste?“, a kluci že prý fotbalisté. Petr na to: „Fotbalisty už tady nechceme. Jsou bez disciplíny, často simulujou, plivou, nadávají. Navíc už jich tu je víc než dost.“ Smutná repre se otočí a se štkaním odcházejí ke schodům vedoucím někam hluboko dolů, kam už není vidět. Petr je svatý, a tak za chlapci smutně hledí, zavolá jim ještě na dálku: „A odkud, chlapci, jste?“ „Z České republiky,“ zní ufňukaně z dáli. „Jo ták,“ Petr na to, „vás jsem viděl hrát. Vy nejste žádní fotbalisti! Tak pojďte dál…“
Vtip je to dobrý, ne? Vzpomínám na naši kopanou před nějakými patnácti-dvaceti lety. Na Skuhravého, Pláničku, Kubíka, Němce a další a další, s nimiž nějak tak rostla ta má hrdost na národní barvy, jež bylo nezřídka vidět vlát nad světovými stadiony. Dnes naše vlajka také vlaje, sice jiným sportům – možná méně, nicméně vlaje. Co se mé národní hrdosti týče, ta už tak valná není. Ten, kdo mě reprezentuje, přenáší obraz mého zahřátého, zabydleného domova navenek, už není, co býval. Vidíme to nejen na fotbalu, ale co naše vzdělanost? Učitele jdou dělat ti, kdo jsou téměř nábožensky zaníceni, anebo ti, kdo se k ničemu jinému nehodí. Co takoví policisté? Nebo naši zákonodárci? Náš nejvyšší ústavní činitel ignoruje rozhodnutí soudu ve věci tak banální, jako je omluva. Vysílá tak zprávu světu, že zákony tu jsou pro to, aby se ohýbaly. Samotnému základnímu mravnímu postoji tak nepokrytě plive do očí. Bojuje proti islámu, nově i proti buddhismu, s jakým odůvodněním? Rozhodně to není v obraně křesťanských hodnot, neboť se s nimi jako „tolerantní ateista“ neztotožňuje. Reprezentace…
Pán Ježíš si zoufá nad reprezentací těch, kdo jsou z lidí vybráni pro službu Bohu. Mezi námi se pojem farizejství zažil v jiném smyslu, než jej užíval sám Ježíš. Ježíš poukazuje na špatnou duchovenskou reprezentaci, zároveň jako zkorumpovanou a pyšnou hlavu veškeré vzdělanosti. Elitářští univerzitní vzdělanci a pokrytečtí duchovní starověku. Křesťanské dějiny pod vedením reformace, u nás exemplárně Jan Hus s celou dvoranou vzdělanců usvědčil z farizejství, špatné Kristovy reprezentace, nejenom dílčí služebníky církve, ale vpustil do vědomí a myslí prostých lidí i tu možnost, že by farizejem mohl být sám nejvyšší představitel dobového křesťanství. Dnes se díky dějinné vulgarizaci jakéhokoli církevního úřadu stali farizeji téměř všichni duchovní. A tak je špatný kněz, který lidi žádá o finanční sbírky (protože si jistě vydržuje dobře zásobenou domácnost), špatný je i kněz, který nikdy prakticky nepomáhá těm nejchudším a nejslabším (protože si zase pro nedostatek finančních prostředků nemůže příliš dovolit). Všichni kradou, všichni jsou pokrytci, farizeové. Nedá se už na to koukat, stejně jako na ten fotbal. To jsme to s tou reprezentací dotáhli. Budiž… Pro nás křesťany církve demokratické je toto znechucení z reprezentace téměř čehokoli, co je nám milé, vykřičníkem i pro ty, kdo se v církvi zhostili jakékoli funkce. Tudíž i vy, kdo jste mezi námi členy Rad starších, Staršovstvo, jste již předem souzeni pro farizejství. Myslete na to, vy všichni, kdo svým životem reprezentujete! Tím spíše vy, kdo svým životem reprezentuje živého Krista! Nejde o razítka v delegačenkách ani o oděv, nejde o jméno v kolonce zmocněných, představených, jde o to, čím jste se zpronevěřili uvnitř. Ježíš i k nám promlouvá: „Vy před lidmi vystupujete jako spravedliví, ale Bůh zná vaše srdce: neboť co lidé cení vysoko, je před Bohem ohavností.“ (Lukáš 16,15). Zároveň přijměme výzvu: „Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas.“ Myslete na to, veškerá reprezentace je v krizi; s vírou a přesvědčením našich otců konstatujme, že jde o krizi morálky.
Jestliže publikán byl ospravedlněn, nebylo tak pro jeho morálku, tím spíše pro nějaký speciální skutek. Jeho ospravedlnění vzešlo z rozpoložení jeho mysli. Byl tedy ospravedlněný pro určitou vnitřní dispozici , která leží v protipólu k tomu, co zažívá farizej jako spokojenost se sebou samým. „Děkuji, že jsem jiný!“ praví farizej. „Bože, smiluj se nade mnou hříšným!“ praví celník. Krize veškeré reprezentace není jen záležitostí morálky, nýbrž krize stavu mysli, jíž ani nepřichází na mysl, že by neměla být oslněna a nadšena sama sebou. Naši reprezentanté – sportovci, představitelé vzdělání, zákonodárci, představení, kněží, ale i křesťanští laici, my všichni jsem příliš spokojeni sami se sebou! To budiž naší krizí, to je naším soudem!
Apoštol Pavel cenil ospravedlnění (z víry) za základ veškerého svého rozmýšlení o Bohu. Je tedy toto podobenství zároveň návodem k tomu, co učitel církve považoval za ústřední pohnutku Kristova náboženství.
Dnes jsme četli z Pavlova posledního dochovaného dopisu. Ten je adresován původně Pavlovu žáku, dlouholetému spolupracovníkovi a později i efezskému biskupovi Timoteovi. Pavel je v době sepsání již podruhé vězněn. Prvně byl v římském vězení držen dva roky. Nyní jej však nečeká vysvobození k další misijní činnosti, čeká jej vysvobození ze života. Čeká druhý světský Neronův soud. Prvním prošel úspěšně, ačkoli byl zcela opuštěn všemi těmi, kterým byl dlouhá léta posilou. Nyní se již nedoprošuje ničeho, než aby mu věrný přítel na zimu přinesl jeho kabát, knihy a pergamen na psaní. Dělo se tak krátce před smrtí Pavlovou, která musela několik týdnů či měsíců předcházet Neronovu sebevraždu v roce 68. Poslední Pavlův dochovaný dopis, nejosobnější dopis Pavlův, posila ve víře budoucího biskupa s ústřední zprávou, že život je zápasem pro Boha a evangelium. Reprezentace Kristova par excellence.

Nejen mezi lidmi necírkvními, ale i v naší obci jsem několikrát zachytil povzdychnutí, nač mi jsou bohoslužby a aktivní život křesťana ve společnosti koinónie (místní církve).
Jako by to bylo popudem k seznámení se se základním křesťanským dědictvím. Nejsme si vědomi ani toho, co tu svými životy reprezentujeme. A tak jsem si dovolil učinit takový základní sumář toho, proč to všechno děláme, jaká je odměna za život duchovní v následování Kristova pověření – bohoslužby a tak…
1) Odpuštění hříchu: Vy všichni, co tu sedíte, jste se mnou nejednou rozebírali svůj zdravotní stav. Modlili jsme se za nemoci, těžkosti a bolesti nejen Vaše osobní, ale i za nemoci Vašich blízkých. Návštěva lékaře je pro většinu z nás tím nejvíc stresujícím, co si považujeme. Na prvotní diagnózu nezřídka reagujeme: „Je to vážné?“ V případě hříchu si řekneme, že to vážné není, protože můžeme chodit, dál se věnovat svým oblíbeným činnostem i povinnostem, nemusíme opouštět od našich návyků, mravů. Se zákonem vycházíme, jak se dá a jak se nechá. Nemoc to není vážná, ačkoli jsme tím dokonale prolezlí, ačkoli je to nemoc smrtelná. Jestli jste lehkomyslní, pak si z toho nic nedělejte! Užij dne!
Vy, co po první diagnóze rychle běháváte střelhbitě do lékárny, abyste se vybavili potřebnými medikamenty, jste už možná trošku malomyslní. Pán Ježíš jakoby nevyslyšel modlitby. Že prý jde jen o placebo? Kananejská žena také prosila o smilování (Matouš 15), ale Ježíš se nechal přesvědčit až na přímluvu učedníků. Modlitby společenství církve nenechají naši modlitbu osiřelou. A my jako pacienti Kristovy s církví za zády neztrácíme trpělivost. Jak jsem řekl, jde přeci o smrtelnou nemoc hříchu!
Trpělivost a vytrvalost, důvěra, nic z toho si člověk neudrží v individuálním subjektivním náboženství, kdy sice věřím, ale po svém věřím…
Izraelité čekající na návrat Mojžíše z hory (Exodus 32) začali podléhat obavám, jestli se dobře rozhodli, když všechno opustili. Na znamení návratu ke starým jistotám si postavili zlaté tele, býčka. Mojžíš se vrátil, s hněvem rozbil vytesané desky desatera, práci, která ho dnem i nocí zaměstnávala posledních pár dní rozsekal na prach. Policitoval si s Hospodinem, pak zavolal přední lévijce (kněží staré církve), kteří pro obnovu smlouvy nového království sťali 3000 převážně aktivně všemu přihlížejících reprezentantů odbojného lidu. Nespravedlnost? Nikoli! Netrpělivost!
Druhý takový byl úplně první král Saul. Ideální reprezentant královského úřadu, silák s jistou mírou vtipu a politické hbitosti. Atraktivní politik! Přesto když šlo o rozhodující bitvu s Pelištejci, k níž potřeboval Hospodinovo pověření, nedokázal vyčkat příchodu Samuele, velekněze. Nedočkal bohoslužby sedmého dne, sám se učinil knězem a provedl zápalnou oběť Hospodinu. Co se stalo? Samuel najednou ve dveřích vidí, co ze sebe veliký král dělá. Toho, koho mu nepřísluší. Z krále se tedy stal králíček. Hospodin zaslíbení a ochranu Saulovi odňal a svěřil je drobnému šlachovitému chlapci od ovcí, Davidovi. Netrpělivost, sebejistota a hraní si na něco, kým nejsme. Předstírání velekněžství, imitace Krista, pokrytectví farizeů.
Tak tady máte slovo o neduhu hříchu a o moci vyčkání příchodu Páně, jehož prozatímním středem je společenství stolu v čele sedmého dne! „V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas.“ (Galatským 6,9)

2) Povolání a posila do dalšího života

3) Zpřístupnění cesty k Bohu: O ústředním momentu Večeře Páně jsme již hovořili. Každý věřící tak jako onen publikán přichází do vzdáleného přítmí chrámu. Vnitřní hlas svědomí nás činí plachými, ale důvěra v milosrdného Boha nás od chrámu není s to odloučit. Ježíš sestupuje i do té největší temnoty, ze své vlastní iniciativy se ujímá nás zatoulaných, aby nás před tvář Boha Otce přivedl a v samotném okamžiku soudu pro nás vznesl přesvědčivou obhajobu přímluvy. „Blaze tomu, koho vyvolíš a přijmeš, aby směl pobývat ve tvých nádvořích. Tam se budem sytit dary tvého domu, tvého chrámu.“ (Žalm 65,5).

4) Důvěra ve věčný život: Věčnost je u Boha, nám náleží skutečná přítomnost, v níž se naše cesty s věčností Boží prolínají!

Kéž je mezi námi jednota Božího lidu. Neztraťme z paměti příklad apoštolů. Dnes pak poslední slova velikého z apoštolů, nominálního farizeje, jehož reprezentace Krista nikdy nebude pohoršením, nýbrž posilou: „Pán buď s Tvým duchem. Milost vám!“ (2. Timoteovi 4,22)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Kontakty

Prvomájová 909/7
153 00 Praha 16 - Radotín

Tel.: 257 910 923, 739 018 594

E-mail: ccshradotin@seznam.cz

IČ: 66003440

Farář: Mgr. David Hron

Pastorační asistent(ka): Mgr. Hana Vítová