Dárkový poukaz

Izajáš 49,3-6; 1. list do Korintu 1,1-3; Janovo evangelium 1,29-34
Drazí v Kristu,
patří mezi známá klišé, že původní významy vánočních svátků jsou zmrzačeny a redukovány na spotřebu vysílané konzumní zábavy, směny horečně pořízených dárků a bezcílným lelkování nad kalorickými bombami té naší drahé české kuchyně – z dostupného supermarketu. Lidé jsou si vzdálenější, než si bývali. Raději hledají samotu a pohodlí daleko od kolektivně vyjádřeného svátečního veselí. Pakliže ovšem opomineme popíjení horkého punče, grogu či medoviny na prochladlém regionálním náměstíčku, anebo snobsky zevšednělý rituál návštěvy „Rybovky” či okounění při pohraničním vánočním trhu. Bojím se, jestli se nám duchovní rozměr svátků neztrácí, jestli nejsou svátky ploché. Pouze jiný druh zábavy, jíž jsme si přivykli, ochočili i pro všední dny roku. Lidé jsou si vzdálení, nevnímají se navzájem. Přestáváme vnímat potřeby našich blízkých. A tak už máme i problém dát ten správný dárek. Nevím, jestli je to pouze tím, že žijeme v blahobytu. Matka Tereza tvrdila, že je těžší nasytit ty syté než ty hladové. Zkrátka, co máme darovat těm, kdo mají všechno to, co potřebují? Ta otázka je pozitivní za předpokladu, že toho druhého vůbec známe. Tak jako tak nám odkrývá složitou situaci Vánoc, protože namnoze buď vůbec neznámé potřeby a radosti těch, na nichž nám údajně tolik záleží, anebo nevíme, jak tyto nám nejbližší potěšit. Je to trauma Vánoc, co komu dát za dárek!?
Slyšel jsem, že bývá v mnohých rodinách ta praxe, že si lidé navzájem dají peníze, ať si ten druhý sám koupí to, co chce… Rezignace na setkání důvěrného setkání Já a Ty. Pod stromečkem není překvapení, pouze uspokojení bontonu Vánoc. A odbytá nutnost ve výměně balíku vyměřené nominální hodnoty. Jiným značně rozšířeným jevem je, že si lidé dávají různé dárkové poukazy a vouchery. Myslím, že to je pokrok. Dárce mi aspoň projevuje obecnou obeznámenost toho, co se nachází v mém světě očekávání. Nová kniha či šaty, labužnictví v jídle a dobrém pití, anebo touha cestovat? Ví, co jsem zač, že mne zná. Zná toho, komu projevuje vánoční blíženectví, řekněme: lásku. Ale konečný výběr nechává na mně. Ušij si podobu mé lásky k Tobě, stejně jako si na triko ušiješ své politické přesvědčení nebo své vlastní náboženství, svůj vlastní výklad radostné anebo temné rodiny či vlastenectví. Udělej si to sám. Jak jsi zvyklý, jak jsi tomu ve své samotě již beztak přivykl. Dovysvětli si, co k Tobě asi cítím, čím Ti chci asi udělat radost a projevit vzájemnou náklonnost.
No, a pak přijde ta chvíle výplaty vánoční lásky. Konečně skončily komerční svátky a nastalo období výprodejů a slev. My si konečně půjdeme vybrat naše poukazy vánočních darů. Díky, Ježíšku! Ale co to? Poukaz je vystaven na přesně stanovenou hodnotu, kupříkladu Kč 500,-. Ale to, na čem nám spočine zrak, je bud (a) mnohem nižší hodnoty, pak je škoda utratit takovou poukázku za laciné zboží (to si potom sám někdy koupím za své), (b) a tak koupíme kdejakou volovinu tak, aby její hodnota byla co nejblíže té nominální hodnotě pětistovky, anebo (c) to, co chci je hodnoty větší, a tak mě můj dárce „donutí” si ještě sáhnout do svých úspor. Je to vánoční dar s opožděným nabytím. V době, kdy jsou již všechny světelné řetězy sbalené a kdy vánoční melodie opět vyklidí místo mezinárodním popovým hvězdám. Přicházíme si pro dar vystihující smysl našeho života, mezilidskou lásku nejbližších lidí, protože pro co jiného bychom chtěli jinak žít!?
Ze zpožděných Vánoc bez fanfár, koled a vůně, bez dárců, z obchoďáku plného neznámých lidí, odnášíme si (a) dárek-věc, kterou bychom si stejně sami koupili, a tak tedy vlastně i popřeli nezbytnost jakýchkoli Vánoc; (b) něco, na čem jsme neprohloupili, ale co nás tak doopravdy nezajímá, další z věcí, na niž bude padat prach a po níž se záhy zem slehne; anebo (c) něco skutečně cenného, co nás ale nutí vynaložit ještě vlastní úsilí i kapitál, což je vlastní všemu tomu, co není dar, co se dává. A tak to je, ať už jde o předměty či služby, o naše volnočasové aktivity anebo náboženství. Není-li mezi vánočními dárci pevné pouto lásky, které by se odrazilo i ve schopnosti oslovit toho druhého darem – ať už je to dar praktický či nápaditý, vtipný, žádoucí i nevhodný, pak je mezi lidmi už jen vztah pragmatický, účelový. Kde nemá láska konkrétní podobu a osobní rozměr sebe-dávání, kde se spoléháme na zástupnou moc nosičů směnné hodnoty, tam je zatuchlo. Vztah mezi lidmi, kteří si buď nic nedávají: (a) nepotřebují žádnou sváteční chvíli, žijí jen v šedé všednosti, čas jim odbívá monotónně, nudně, beze smyslu; kteří děj se jak děj srovnávají nominální hodnotu s tou reálnou, a tak ulpívají na věcech samotných, aniž by vážili jejich duchovní význam k nim samotným: (b) obklopují se zbytečnostmi, na nichž maří svůj životní prostor i své fyzické a duševní zdraví; snaží se získat co nejvíce z toho, co se jim předkládá, (c) a tak prohlubují svůj dluh, navyšují světskou výkonnost a efektivitu s vidinou zisku, a tak v veskrze popírá význam jakéhokoli dárce.
Tam kde je Bůh, je láska. Tam kde lásky není, život je na úbytě, protože tam není přijímán Bůh. S peněžními poukazy a s finančními obnosy je to těžké. Hledíme na nominální hodnotu poukazu a naším přáním je, aby na něm přibývaly nuly. Bůh nám takovou dává, je podepsána krvavou signaturou Božího Syna. Je nevyčíslitelné hodnoty. Naplňuje všechny lidské potřeby, všechna očekávání. Ale prakticky je nemožné si ji někde nechat proplatit, dostupné obchody totiž nemají na rozměnění. Jde o bohatství v duchu filmové milionové bankovky, s jejímž nabytím člověk nemůže hovořit o chudobě. Pouliční trhovci však na její hodnotu neslyší.
Nový život v Kristu, život s nesmírným bohatstvím, jež netkví ve směně dostupného lidského zboží či zážitkových aktivit.
Minulý týden si celý západní křesťanský svět připomínal událost křtu Páně. Hospodin se přihlásil k Ježíši co svému synu. Dnes po celém týdnu, připomínáme událost, jež se stala jeden den po Ježíšově křtu. Kristus je v Ježíši poznán člověkem, samotným křtitelem. Kristus se zjevuje, a s ním i skrytá hodnota člověka.
Když nasloucháme Izajášově proroctví a jeho očekávání příchodu služebníka Hospodinova, doznává proroctví, že Vyvolený není Bohem vybrán na základě nějakých lidských kvalit či zásluh, nýbrž z prostého volního Božího rozhodnutí. Bůh je svobodný ve své volbě, nenechá se ovlivnit. A služebník Boží v 49. kapitole jako v jediném textu promlouvá v 1. osobě. Já služební Hospodinův! Jsem vyzbrojen mečem i šípy. Disponuji útočnými zbraněmi, tj. Jsem ve své povolání aktivní. Nejsem v defenzivě. Mé slovo doléhá na mé bližní a sousedy (Jákoba i Izraele), do těsné blízkosti meče. Mé slovo zasáhne i vzdálené pronárody, co až šíp dostřelí. Ale ať už je vyzbrojen čímkoli, ať už je jeho mise spojena s Božím povoláním jakkoli, lidské nahlížení není nikdy zcela jednoznačné. Je to Boží člověk, anebo je to mrzák a zatracenec? Lidské nazírání sklouzává spíše k prizmatu marnosti. „Já jsem však řekl: „Nadarmo jsem se namáhal, svou sílu jsem vydal pro nicotný přelud.“ A přece: U Hospodina je mé právo, můj výdělek u mého Boha.“ (v. 4) Boží služebník sám hovoří po lidsku. Stejně i Ježíš volá eli, eli, lama sabachthani (Matouš 27,46), cítí svou samotu. Zdánlivý neúspěch. Nač to je mít milionovou bankovku!? Jde o hodnotu, anebo o vnitřní pocit bohatství? Lidské pochyby neopouští ani Spasitele. Přišel totiž mezi své vlastní, ale i ti jej zavrhli…
Ježíš je Božím nástrojem. Vydává světlo lidem, kteří bloudí. Od obchodu k obchodu s poukazy, s očekáváním slev se svými sny, se svými dluhy. To nám dosvědčuje celé toto období od vánočních svátků do hromnic, kdy uslyšíme svědectví Simeonovo: „‚Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.’“ (Lukášovo evangelium 2,29-32) Jen Ježíš je jediným způsobem lidského bytí, lidského způsobu, i vzor lidskému jednání, který má naději pro budoucnost. Žádné silácké kurzy osobnostního seberozvoje, cvičení se asertivitě či čtyřem dohodám. Ježíš je jedinou lidskou vyhlídkou zdárného života, který nekončí. On, ubožák, služebník, který byl zbaven práv a světskou spravedlností byl zavržen, nyní přichází s právem a spravedlností.
Křtitel křtí vodou, zatímco Ježíš duchem Božím. Křtící církev může pouze vydávat svědectví o tomto velkém dějinném zvratu, a musí skrze zpřítomnělého Krista uvolňovat místo pro působení Božího ducha. Církev se musí učit Božímu duchu přinejmenším nepřekážet.
Ježíšova hlavní mise není, že přivádí člověka k pokání, nýbrž aby člověka, který se očistil vyznáním hříchu, uvedl do nového způsobu bytí. Očista srdce je na nás samotných (list Jakubův 4,8). Pokání je na nás, my musíme opustit zátěž hříchu. Ale tak jako má vyčištěná rána tendenci se opět naplnit hnisem, tak jako se kořen vytrženého zubu stále zanáší nečistotami, tak člověk sám ze své síly nic nezmění. Nečistota se vrací do vyčištěných prázdných míst nitra. Srdce se bojí prázdnoty. Člověk zůstane, kým byl. Jen Ježíš přichází, aby místo vyplnil v duchu našeho vyznání pro život dobra, krásy a pravdy. Ježíš je světlem pronárodů. Světlem, které proniká všechny tmavá, tlející vlhká a zánětlivá místa. A tak srdce čisté kajícné nachází novou sílu z moci Božího ducha. Odpuštění! Hodnota nevyčerpatelná. Poukaz nedozírné hodnoty. Bohatství překračující každý lidský rozpočet. To jest ten pravý dárek Vánoc!
Bůh pokoje buď s Vámi! Láska lidská ať zahřívá Vaše dny, láska Boží ať prosvětlí Vaši věčnost!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Kontakty

Prvomájová 909/7
153 00 Praha 16 - Radotín

Tel.: 257 910 923, 739 018 594

E-mail: ccshradotin@seznam.cz

IČ: 66003440

Farář: Mgr. David Hron

Pastorační asistent(ka): Mgr. Hana Vítová