Následování Ježíše

1. kniha Královská 19,16-21; Galatským 5,1-18; Lukášovo evangelium 9,51-62

Drazí,
dnešní výroky Pána Ježíše často znějí vytrženě z kontextu a v ústech místních horlivců budí hotové pozdvižení. Nechte mrtvé, ať pochovají své mrtvé! Ptáci i lišky mají své domovy, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil! Ani se za svou rodinou nechoď rozloučit, a následuj mne! No jak toto zní!? Pramálo působivě, viďte! Ježíš vybízí k následování, které zdaleka není podle měřítek našeho očekávání. Pojďte ale se mnou sledovat tvrdost Ježíšových odpovědí.
Je jasné, že Ježíše nenásledovalo pouze oněch 12 učedníků, že jej navštěvoval celý zástup. Po dobu těch přinejmenším tří měsíců Ježíšova veřejného působení, k sobě strhl dav desítek, možná i stovek následovníků. Víme, že mnozí z jeho učedníků očkávali politický puč a že právě ti byli Ježíšovým evangeliem lásky zaskočení. Považte, jakou sílu a jaké počty museli tito revolucionáři za Ježíšem cítit, když vnímali okolnosti vojenského politického převratu v Palestině na spadnutí.
Teď se ale chci pozastavit nad tím, proč Lukášovi stálo za to mít na paměti zejména tyto čtyři Ježíšovy odpovědi v kontextu těch nemnohých následovníků. Dovolte mi tedy jít k Ježíšovi a jeho výzvě v následování přes samotného Lukáše, protože toho zaujaly právě tyto čtyři výzvy.
Lukáš kromě toho, že byl nejspíš malířem, byl i lékařem. Je na něm patrná tradiční helénská výchova, a tak není od věci se ptát po způsobu jeho vzdělání. Jako lékař byl jistě ovlivněn něčím, co můžeme nazvat lidovým lékařstvím, ale pak určitě znal základní představitele lékařské vědy. Nevím jak vás, ale mě v prvé řadě napadá i nám tak známý Hippokrates, který už byl tou dobou téměř pět století po smrti. Hipporkrates přišel s velikou myšlenkou, že nemoc není zaviněna rozmarem božstev, nýbrž že vychází ze způsobu života samotného chorého. Starozákonní lid vnímal nemoc jako dotek Boží spravedlnosti, jako důsledek hříšného života, spravedlivou odplatu. My dnes také přičítáme nemoc ne již tolik dotyku trestajícího Boha, či hravých zlomyslných božstev, cítíme ji jako důsledek za náš nestřídmý, nezdravý život, jako důsledek zanedbání správné životosprávy.
Lukáš zkrátka s Hippokratem vnímá člověka zasazeného do jeho rodiny, pracovního prostředí a do společnosti, v níž žije. Způsob jeho života v daném kontextu pak má za následek i samotný zdravotní stav. A nejenom stav zdravotní, nýbrž též duchovní, dá se říci. Jestli člověk žije v harmonii, anebo jestli se řítí do zkázy, je podmíněno rovnováhou jeho základních tělesných tekutin: krve (sanguis), bílé žluči (chloé), černé žluči (melan cholé) a slizu (phlegma). Krajnosti lidského temperamentu přebírá i moderní medicína, a tak zde máme čtyři základní typy sangvinika, cholerika, melancholika a flegmatika.
V Lukášově evangeliu, podle mého, nacházíme výzvu k následování Ježíše se všemi čtyřmi základními temperamenty. Podivuhodné je, že apoštolové jsou spojení pouze s tím jedním jediným temperamentem, zatímco další tři temperamenty náleží spíš náhodným kolemjdoucím. Jan a Jakub jsou přímí učedníci Ježíše, přesto se jich zmocňuje žluč, chtějí děj se co děj prosadit dobrou věc svého Pána i za cenu toho, že budou do slova a do písmene padat hlavy. Apoštol Lukáš zná ranou církev, Kristovce ochotné i k mučednictví, má přehled o tom, kdo chodí do církve. Dnes má církev nálepku svíčkových bab, pomlouvačných vdov, anebo místem, kde se schází tolerantní alternativní mládež, která si pod zdáním boží lásky dopřává obcování s mnoha východními pohanskými kulty, anebo je krásným obrazem mladého společenství, které buduje prospěšná centra a stará se o ty nejslabší. Lukáš všechny tyto temperamenty nenachází v rané církvi, nachází zde choleriky! Těm směřuje výtku, že duch, který jimi cloumá, není původu Svatého. Tak nějak svěřuje i dnešní apoštolské církvi tu tíživou otázku po duchu, který určuje její kroky a pohnutky k jednání. Kéž jsme církví choleriků pro Krista, za níž nestojí vypleněná sídliště!
Dělší tři následovníci představují ony další zmíněné temperamenty. Sangvinik má chuť do života, zhostit se cesty a svěřeného úkolu, nápaditě a osobitě vstříc dobré zkušenosti, experimentu se svým životem. Poznat, zažít, zapůsobit, a pak kdo ví. Tomu Ježíš odpovídá, že si tuto cestu příliš romantizuje. Že není jasný cíl, přístřeší, ani cestovní itinerář. Že nejde být před následováním Krista lehkovážný.
Melancholik oslovuje svou uzavřeností, není schopen vyjádřit city. City jsou uzavřené vevnitř. Je nepředstavitelné, že by někdo opustil svého nedávno zemřelého otce, aby šel vstříc Ježíšovi, aniž by neusiloval o působení Ježíšovy moci vzkříšení či vyléčení. Ten muž tam byl, a jeho otec byl mrtvý. Cítím ale z podání Lukáše, že tím není míněno, že by byl otec mrtev nedávno, ale že jde o výklad člověka, který není vyrovnán se ztrátou dlouhodobější. Pohřbít otce nikoli fyzicky, nýbrž dokázat se od svého zesnulého oprostit, důstojně jej předat Hospodinu. Melancholik lpí na své ztrátě a nedokáže ji ventilovat. Nese si své bolesti, aniž by je svěřil Bohu, a tak se trápí.
Flegmatik je stále nad věcí. Aby se pustil do jednoho podniku, musí skončit ten předešlý. Chce být důsledný ve svém počínání, aniž by se do něj více citově interesoval. Není zcela zanícený. Zde Ježíš připomíná praxi známou všem starověkým oráčům, že kdo se příliš stará o prcizní orbu, zvyšuje riziko toho, že ji nedokončí. Čím více se budeš za jízdy otáčet, tím větší je riziko kolize. Tak jako Lotova žena Ti časté ohlížení může přivodit zkázu.
Tak tedy vnímám ty čtyři zváštní Ježíšovy výroky v následování. Jako rozmanité způsoby jednání Spasitele s rozmanitými příklady lidských temperamentů.
Hippokrates léčil nevyrovnanost tělesných šťav upraveným jídelníčkem (dietou), správně naordinovaným spánkem a ukládal cvičení. Toto je správné i v dnešním zdravotnictví, ale platí tak i pro správnou náboženskou praxi, která zná taktéž kázeň. Nehledě na období půstu, ukládaných exercicií, období bdění (vigilií) a vůbec kultivace životosprávy. Hippokrates k tomu ještě v krajních případech aplikoval pouštění žilou a vypalování, v této věci si ale netroufám hledat paralelu.
Ježíš dokáže oslovit každého adresně, ať už je jakéhokoli naturelu, ať v něm dominují jakékoli tělesné šťávy, ať už je jakéhokoli temperamentu. Každému, kdo se má k Jeho následování, sděluje, že předpoklady jeho následování jsou převrácené. Každému z nás výslovně sděluje, že se ve svých předpokladech následování mýlíme. Chceme prodat to, v čem jsme nejpřirozenější, ale to je právě náš omyl. My musíme v sobě zkrotit to, k čemu nás táhne naše přirozenost. Nesmíme podléhat těm šťavám, které v nás kutají dílo zkázy.
Dnešní povídání není o pohřbívání rodičů, není o životech bezdomovců, není o spálených městech a ani správném vedení zemědělského pluhu. Je o následování!
Moderní křesťané měli mezi sebou jednoho bratra, který v tomto tématu podal velmi silné svědectví. Dietrich Bonhoeffer ve svém následování nedělal kompromisy. Měl naplnit příběh mučedníka nacistického tábora. Bonhoeffer říká, příliš lacino jsme křtili, každého jak kdo chtěl, příliš lacino jsme zvěstovali, tak aby nás lidi rádi poslouchali a byli jsme pro ně zajímaví, příliš lacino jsme sloužli svátost Večeře Páně, tak aby se nikdo nemohl čílit anebo zavazovat, příliš lacinou církví jsme se stali, abychom ustlali přicházející válce! Církev, která nezná svého Spasitele, není církví, neví, jakého je ducha.
Následujme Krista, zapřeme sami sebe, to co je nám nejpřirozenější.
Pro naše následování budiž inspirací slovo Bonhoeffera: „Jenom Ďábel má řešení pro etický konflikt: Nepřestaň se ptát, pak nemusíš poslouchat.“ (str. 45) Nedělejme z náboženství platformu pro naše duchovní otázky, místo slovních kejklí, kde budeme hledat ospravedlnění pro to, že ve svých životech neučiníme žádný výrazný krok k následování Ježíše Krista. Následujme jej!
S křížem je spojený moment potupy.
A na závěr: „Stromu není nic platné, nechce-li vydat ovoce. Ovoce samo uzraje. Tak se všecko ukáže v jediný okamžik, v čas plodů, kdy se rozliší strom od stromu. Jakmile nastane čas rozhodnutí mezi světem a církví – a ten může nastat každého dne nejenom ve velkých, nýbrž i v docela malých všedních rozhodováních – ukáže se, co je zkažené a co je dobré. Zde obstojí jen skutečnost, nikoli však zdání.“ (str. 125)

BONHOEFFER Dietrich. Následování. Výklad Kázání na hoře. Praha. Kalich. 1962, s. 132.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Kontakty

Prvomájová 909/7
153 00 Praha 16 - Radotín

Tel.: 257 910 923, 739 018 594

E-mail: ccshradotin@seznam.cz

IČ: 66003440

Farář: Mgr. David Hron

Pastorační asistent(ka): Mgr. Hana Vítová