Nastavit druhou tvář

Leviticus 19,1.2.17.18; Efezským 6,10-17; Matouš 5,38-48

Drazí v Kristu,

slova dnešního evangelia nás usvědčují, že jsme buď nikdy nezačali být křesťany, anebo že jsme slovům Ježíšovům hledali jiný význam a že jsme tak čechrali důsledek samotného setkání s Pánem. Jestliže vnímáme Ježíšova slova metaforicky, pak jsme v nebezpečí nahodilých nám vhodných výkladů, a tak se ocitáme na poli zvůle. Stěhujeme mezi svévolníky. Slovo Ježíšovo je přesto konstitutivní, je nosné pro celou naši existenci, ať už je sděleno jakýmkoli svědectvím, v jakémkoli překladu či jestli zaznívá do rozmanitých kulturních podmínek. Zůstává závazené, i když nám není srozumitelné!

Jestliže nás Pán vyzývá k nastavení druhé tváře; jestliže máme jít dál, než se od nás očekává; jestliže máme činit zdánlivě nevýhodné obchody a půjčovat bez jistoty návratu; jestliže se máme dát všanc neznámému, cizinci, anebo snad nepříteli, nemá se tak dít na základě jiné logiky, nežli na prostotě, přímosti, božskosti lásky.

Pojďme ale Pánu vstříc! Prohlášení o nastavení druhé tváře bývá často parodováno, je často s výsměchem a pohrdáním zadáváno jařmeným. Mají snad všichni, kdo jsou Kristovi, vyhledávat a směřovat vstříc ranám?

Kázání, jehož jsme dnes svědky, zaznívá na hoře nedaleko Kafarnaum. Začíná se oslovením těch, kdo jsou blahoslavení. Vy všichni tiší, lačnící po spravedlnosti, plačící! Vy všichni, kdo jste před zákonem světa vyloučení jako outsideři, ne-li snad i pronásledovaní světem, Vám všem je určeno slovo Páně. Křesťanství hlásající slova horského Ježíšova kázání je programem a závazkem menšiny vůči zbytku světa. Slovo zde dnes hlásané pak není slučitelné s etikou či Zákonem Staré smlouvy, neboť ta je závazná jasně vymezenému okruhu etnika, je univerzálním slovem Božímu lidu. Ježíšovo přikázání je univerzální ale jen v rámci oné specifické duchovní menšiny, která prochází všemi národnostními, etnickými, kulturními, sociálními a nakonec i náboženskými okruhy. Je to lid Kristův. A zákon Kristův? Není všeobecně uplatnitelným pravidlem, nýbrž předpokladem pro ubytování se člověka Kristovského typu v rámci jakési náboženské ilegality. Zákon Kristův upevňuje svornost lidí při okraji společnosti, lidí, kteří obdrželi nový způsob života v novém přijatém jménu. Ještě jednou tedy, celé horské kázání není univerzálním principem, etickým nárokem, jak se mají všichni lidé chovat. Je to slovo určené od většiny svobodně se odloučivším duchovním disidentům. Slovo o nastavení druhé tváře nelze začlenit do jakéhokoliv legislativního rámce. České republiky, ani Vatikánu.

Kdysi bylo křesťanství skutečně tmelem světem vyloučeného (lépe světu vyloučenému) společenství. S počátkem 4. století však vstupuje na politickou scénu způsobem, že si osvojuje dominantní, panovačné postavení nad společností celou. Křesťanství už není způsobem bytí oněch duchovních disidentů, ale je nabiflovanou třídní účou s rákoskou v ruce. Nyní jsme po staletích v období světových dějin, kdy zažíváme sesazení křesťanské církve z vyvýšených pozic světské správy a kdy je církvi vyrvána ona rákoska. Křesťanství se vrací ke svému původnímu předpokladu existence. Opět stojí nedaleko Kafarnaum a naslouchá Ježíšovi. Nalézá své místo mezi slabými. Děkujeme Ti, Bože, za oslabení vztahů mezi státem a církví/církvemi! Kéž je stát tvořen a spravován našimi duchovními disidenty – ať již modlitebně, diakonicky, pastoračně, anebo též díky jejich praktickému působení v oblasti legislativy, kde neztrácí onen zřetel lásky v projevu milosrdenství.

Obecné etické stanovisko není, abychom do sebe nechali kopat, tyto kopance abychom vyhledávali. Ale abychom případný kopanec neopětovali.

Představte si službu policisty. On musí chránit slabé proti útočníky. Ale nesmí brát spravedlnost do svých rukou a nesmí chyceného útočníka trestat. Nesmí brát na sebe následky jeho hříchu, řečeno s knihou Leviticus. Hřích je totiž vysoce toxická záležitost. Je to rakovina, která jak může, tak metastazuje. Dotkne se vás v podobě hněvu, úderu, křivdy, lži, zlého pohledu, podvodu, výčitky, urážky, ponížení a podobně – ale dále pokračuje ve způsobu, jakým na ně reagujete. Necháte si je snad líbit?

Ježíš se na nás obrací s praktickou radou. Jak máme jednat nikoli vůči nějakému obecnému metafyzickému zlu, ale jak máme reagovat v kontaktu někým, skrze nějž ono zlo získává živost. Jak vyjít s někým, kdo umožňuje nespravedlnost. Slovo Ježíšovo nás nabádá, abychom nebrali spravedlnost do svých rukou, abychom nepodlehli sebe-středné prchlivosti. „Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem“ (Římanům 12,21). Protože když se snažíme sami prosadit spravedlnost vůči jinému člověku, živíme tak metastáze karcinomu toho Zlého. „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.“ (Efezským 6,12). Tolik abychom neomezili kosmickou válku na spor mezi lidmi, nýbrž abychom vnímali váhu Kristova vítězství na kříži ve smyslu veškerého stvořitelského díla. Poražení záhuby, smrti, hříchu! A vy, kdo hledáte zlo v lidech, umenšete vážnost vlastního ponížení, abyste oslabili něco mloaded-dicenohem většího, obecného a zlého, démonického! Nechtějte s čertem hrát s jeho vlastními „cinknutými“ kostkami. Nebojujte proti síle silou, proti lsti lstí, na pomluvu pomluvou… A s člověkem nechtějte bojovat jinak než s mečem Slova Božího. To jest totiž jediná útočná zbraň v obdržené duchovní zbroji (viz. Efezským 6).

Když tedy slyšíme Ježíšovo slovo o nastavení druhé tváře, nenechme si mylně nabulíkovat, že jsme povinni stát forntu na kopance a na facky, nýbrž že jsme vyučováni kultivovat naši odpověď na bezpráví, jež se i vůči nám děje.

Možná že jsme nikdy nebyli správnými křesťany, možná že jsme i dost často vštípeni mezi svévolníky. Inu, doznáváme svůj hřích, ale s tím se nespokojíme! Co svatého je v tomto pokolení? Každý člověk je lhář (Římanům 3,4). Svatý je Bůh, i my máme být svatí! My, lháři, máme nalézt lásku vespolek, lásku vůči jiným lhářům. Ať už jsou mezi našimi přáteli či nepřáteli.

Láska je zázrak. Bere hříchu jeho moc, a podmaňuje si i panování smrti.

Jisté staroindické přísloví zmiňuje, jak zaručeně lásku zahubit: Obujte si silné ponožky a choďte v nich, až se obě docela na patách prodřou. Protože v té době je již láska pryč…

Svatý Bože, dej nám svého Ducha, ať dokážeme milovat!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Kontakty

Prvomájová 909/7
153 00 Praha 16 - Radotín

Tel.: 257 910 923, 739 018 594

E-mail: ccshradotin@seznam.cz

IČ: 66003440

Farář: Mgr. David Hron

Pastorační asistent(ka): Mgr. Hana Vítová