Perspektiva lásky

Jeremijáš 1,4-10; 1. Korintským 13,1-13; Lukáš 4,21-30

 

Dnes jsme opět pokračovali v povídání o Ježíšově prvním vystoupení. To se dělo v jeho rodném Nazaretu a, jak jsme si povídali, nesetkalo se s valným přijetím. Povídali jsme si před týdnem, že o Ježíšově dětství víme z evangelií jen málo a, pakliže se podíváme do evangelií apokryfních, která nejsou součástí kanonizovaného soupisu Bible, setkáváme se zde s příběhy, které jsou k neuvěření. To není Ježíš naší víry, nýbrž podání o Ježíšovi, které je ovlivněno dobovými pisateli, kteří v Ježíšovi hledali spíše hrdinu jiných náboženství a Spasitele jiných tradic a zaslíbení, nežli byla ta starozákonní, zaslíbení daná Bohem Izraele. V očích vás všech jsem viděl odmítání a pohoršení.
Nevíme a vědět asi nikdy nebudeme, jak probíhalo období Ježíšova tělesného dozrávání, každopádně se jeho prohlášení o tom, že On je uskutečněním těch očekávání desítek generací Izraelitů, setkalo s podobným pohoršením jako při vyprávění minulého týdne.
I dnes Ježíše přibližují poutaví vykladači a často strhují k oslnivým představám o tom, kým vším Ježíš byl. Dnes vás ale prosím, abychom ke všem předkládaným obrazům přistupovali s preventivním pohoršením a abychom se spíše tázali vlastního dýšícího nitra, který z těch obrazů je pouze fantastickou projekcí prodejců kuriozit a který je ten skutečný Ježíš naší víry i s předpokladem přijetí zastřeného příběhu jeho tělesného dozrávání.
Ten, který byl Bohem osloven a vyvolen, měl nejen bořit mýty a strhávat předsudky, měl nejen zatočit s lidskou falší a pokrytectvím, vypočítavostí v jednání jednoho s druhým, ale byl i pověřen k novému stavění. Moderní prorok přichází s obrazy vybombardovaných měst válek, s Neronovým vypáleným Římem i se středověkou požáry a nákazami decimovanou Prahou nikoli proto, aby ukázal na moc destrukce, ale aby poukázal na novou tvůrčí sílu, která přichází s jeho božím vyvoleným. Zastrašování válkami, nemocemi a smrtí není slovo proroka, pakliže se za tím vším jasně neukazuje přicházející nový svět, kde destrukce již není.
Jaké je pohoršení Spasitelem, který nepřichází i s novým světem a životem?
Každé prorokování je omezené. Nedokonalého člověka přivádí k pohoršení, neboť slovo naděje v obrazu katastrofy zapadá. Když se slovo proroctví odehraje, pak již není proroctvím, nýbrž naplněným zaslíbením. Proroctví tedy buď je, ale člověka mnohdy strhává k mylným závěrům, anebo je pouze současným důkazem víry, která čerpá z minulých naplnění. To nám připomíná i apoštol Pavel v hymnu lásky. Stejně tak i poznání. Co nám bylo k dobrému, když jsme se seznámili s tolika mnohými apokryfními příběhy o Ježíšovu mládí? Co nám bude k dobrém, budeme-li seznámeni s historií vypálených a poničených měst?
Co nám bude k dobrému, když ovládneme zákonitosti přírodních zákonů, když nám budou ke zhoubě? K čemu nám jsou znalosti wikipedií, objevování vesmíru, precizní počítačové ztvárňování iluze, hologramy a kdovícovšecko, když nám to bude k pohoršení!? K čemu jsou nám jazyky, když nejsme schopni nepřetržitých letnic a když se nám spíš stává jazyk prostředkem k neporozumění. Nejproradnější úd – jak praví Jakub. Poznání je nezřídka prostředkem k zmatení a pobouření, pohoršení – namísto ujištěním o sjednocení stvoření v péči pozoruhodného Pána. Jazyky jsou častěji tragédií Babylónu, než oslavením Letnic. Proroctví jsou častěji strnulým příběhem minulosti, anebo výzvou ke strachu z blížící se tragédie – na místo radosti z nové očištěné cesty. Ani proroctví, ani poznání, ani jazyky nepřekračují mez smrti. Jsou dary Ducha svatého, které nás vyzbrojují k dobrému dílu zde za časného života. Nemusí být přijaty. Jsou částečné. K plnosti jen vedou, ale plností nejsou. Láska však ano.
Proto hledejte tvář Ježíše s láskou. Hledejte tak i tvář vašeho rodiče, sourozence, partnera, souseda… Nikoli podle vzpomínek na jednotlivé pohoršující události, tím spíše ne z příběhů, které se o nich vedou. Nic co bylo o kom řečeno nahlas, anebo i jen v mysli vás samotných, ať nezlomí váš postoj lásky! Jste lidé nového věku, nikoli rozbombardovaný člověk bez jistoty, bez Krista, nejste městem zmírajícím infekcí hříchu a sžírající pochybnosti.
Bůh nás všechny již v břiše našich maminek vyvolil, abychom nežili utrpením, zmarem a rozčilením. Abychom nalezli, co bylo pro nás přichystáno. Je naší šancí novou cestu přijmout, jsme svobodni k tomu ji i odmítnout.
I dnes s námi Kristus míní stolovat. Je jen jedna perspektiva života, která nás k němu přivádí, láska!
Jeden francouzský chemik zasvětil svůj život výzkumu v laboratoři.
Ale pak přišla válka a on, aniž by tušil proč, skončil v koncentračním táboře. Z milosti boží čas hrůzy přežil, aby došel k prozření, že měl tak mnohé hodiny strávené v laboratoři vyměnit za prostý čin lásky. Že měl jít mezi lidi a působit svým osobitým jednáním, kterým by je k lásce i vedl.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Kontakty

Prvomájová 909/7
153 00 Praha 16 - Radotín

Tel.: +420 739 018 594

E-mail: ccshradotin@seznam.cz

IČ: 66003440

Farář: Mgr. David Hron