Podobenství o svatební hostině

Izajáš 25,6-9; Filipským 4,12-14; Matouš 22,1-14

Drazí v Kristu,

včera jsem prožil den, který se jinak obecně nazývá „den blbec“. Bylo krásně a popravdě se toho dálo spíše více dobrého, nežli naopak. Ale jsou to taková drobná malá setkání, který jej klasifikují takovým nelichotivým přízviskem. Považte.

Chtěli jsme strávit den s rodinou, a tak jsme vyrazili s miminem v kočárku a s malým dvouletým chlapečkem společně k vlaku. Zde padli závory těsně před nádražím, které byly bez jakéhokoli důvodu dole dobrý deset minut. Ani jeden vlak neprojel, jen my jsme stály a koukali na hodinky s vědomím, že stihnout náš vlak je nad lidské síly. Ujel, pochopitelně. Další vlak sice přijel včas, ale nevšímavost lidí, kteří sledovali naši snahu překonat s dětmi několikeré koleje a nesnadný nástup do vlaku, byl zarážející. Na setkání se zbytkem naší rodiny bylo stanoveno, že zajdeme na oběd do luxusnější restaurace. Zde byla obsluha složena z mladých, vnadných, potetovaných číšnic. Ty rozhodně svým přístupem nesvědčili o biblicky vnímaném chápání slova služba, natož povolání. Dámy byly značně přehlíživé. Z kuchyně přinesli jídlo až po více jak hodině, a tak hladové a unavené děti strávníkům nedopřáli poklidného oběda. Cesta nazpátek byla opět nesena v duchu obtížného cestování, kdy jediná aktivita spolucestujících spočívala v přihlížení, jak se početná rodina morduje nastoupit či vystoupit. Lidé stáli ve dveřích, a tak znemožňovali snazší manipulaci s kočárkem. Zkrátka den, kdy vám přijde, že každý dostal úkol pouze být vám překážkou. K pomoci neteční, se sluchátky v ušík k okolí nevšímaví. Ve svém zaměstnání přezíraví. Zkrátka je to jinak, než by mělo být. V člověku se pak mísí pocity, zloba a popuzení. Nechci být nad ostatními povýšený, ale takovou netečnost? Říkám, nechci být pyšný, ale copak nejde spíše o poznání své vlastní hodnoty, nežli aby přijali hodnotu moji? Chápejte, vždyť vědět, k čemu jsem sám povolán, nám nedovolí druhé lidi přehlížet. Přeci jsme nebyli světu stvořeni, jen abychom mu zabírali nějaký prostor? Muž vážící 70 kg prý má objem nějakých 50 litrů, je to snad ten prostor světa, který jsme si přisoudili na celý zbytek našeho života? Chceme být nějakou ohraničenou hmotou na povrchu země? Chceme jím být aspoň dobře? Anebo jsme smířeni s naši omezeností, do níž nám nesmí nikdo zasahovat? Proč jsme v mnoha ohledech tak zapouzdřeni do sebe a svého malého vesmíru? Jestli je to tak, pak jde o smutné smíření se s tím, že na čas nám daný tu jen dovedně překážíme.

S těmito myšlenkami ve mně bujel vztek. Den, který mohl být tak krásný. Den, který si člověk hodlal užít. Namísto toho jsem v onom autobuse v sobě pouze cítili narůstající popuzení blížící se hněvu. A že patřím mezi ty, kteří dokážou v sobě hněv držet, bál jsem se, kam to se mnou půjde dál. Vždyť mám s sebou děti. Mám veskrze lidi rád, dokonce si i jejich drobné nedostatky zamilovávám. Není to hněv, který v sobě chci pěstovat. Došlo mi, že se musím sám chtít na ty lidi kolem opět dívat jiným zrakem. A tak jsem to zkusil.

Stará žena, která se drží madla u dveří. Ano, ta, která nám neumožnila jednoduché nastoupení s kočárkem. Taktak se drží a hledí, kdy bude ta její zastávka. Teď jsou samé zastávky na zastavení a ona je ráda, že stojí. Tím spíš aby mohla za jízdy autobusu v klidu jít. Aby dala znamení řidiči a zavčas vystoupila? Co jí mám mít za zlé? Jak mám od ní chtít, aby poskakovala v uličce autobusu podle toho, jak zrovna budu manévrovat s velikým dětským kočárkem?

Naproti mě seděla mladá sivá žena, která držela v podpaží asi pětiletého chlapce, který spal. Vypadali trošku groteskně, ale na její tváři se zračilo odevzdání milující matky. Velký chlapec ji usnul v náručí. Vyhrnuté tričko chlapce nechávalo znát, že její objetí nebylo takové, aby jí chlapec po čas cesty pomaloučku nesklouzával k zemi. Přesto tam seděla, bledě usměvavá. Roztomilá.

Ze zadní části autobusu se ozývaly nevybíravé nadávky. Mužský hlas si nebral servítky. Opilec, anebo nějaký hrubián? Dokáže i on zkazit cestování? Sleduji jej. Vidím, má pod nohami košík. Kolem jakési hemžení ve vzduchu. On veze nějaké švestky, anebo jablka? Kolem něj se slétají včely či vosy, a on má svůj úkol vše dovézt domů, anebo svým dětem či vnoučatům. Zpropadená práce, ale chce je někam někomu přivézt, i když jej to bude stát mnoho žihadel a pohrdlivých pohledů jeho spolucestujících. Krásný muž, milující muž.

Přede mnou stojí dva šestnáctiletí, kteří pozorují mobil. Zapouzdřeni do sebe, svého virtuálního světa. Sledují zábavné video, anebo ironizující fotomontáž na sociální síti? Možná s někým chatují, vyměňující si sexistické narážky, kdo ví… Začínají být nějací netrpěliví. Snad cítí, že je sleduji. Nervozně koukají z okna. Chvíli ukazují do telefonu, chvíli zase na dění ulice. „Kam jedete?“ Osměluji se dotazem. „Jede to na Hlavní nádraží?“ „Nejede,“ já na to „to musíte vystoupit a jet tramvají.“ Oni přikyvují. „A jestli skutečně počítáte minuty, tak nejezděte až na zastávku Hlavní nádraží, ale vystupte už u Jindřišské věže..“ „Děkujeme!“ Vystoupili. Asi stihnout svůj vlak…

Tak to vidíš, nerváku a kazateli, všechny jsi je v jednu chvíli hodlal nenávidět. Krásné lidi.

Měl bych si dát pohlavek. A učit se dívat na svět a lidi kolem sebe jinačím pohledem, než který určil vidinu mého krásného dne. Opakuji, mého dne. Namísto toho, abych viděl, že ten den náleží všem. Všem těm, komu i dnes byl přichystán zvláštní příběh. To je přece moje povolání, vidět svět a být jeho součástí, nezapouzdřen. A nikoli ve vášni hněvu a změněných plánů, nýbrž v lásce!!!

Možná je to nyní ještě těžší, nežli kdysi bývalo. Upadá zájem brát jeden druhého vážně, mít jeden druhého v úctě. Kolikrát to pociťuji, když s lidmi hovořím o jejich manželských rozmíškách. Vždyť už v samotných domácnostech ochota sdílet „můj“ svět upadá. Kolik lidí vůbec ještě stojí vejít v manželství? Proč raději nezůstat s partnerem na hromádce, dokud bude vztah libí. Dokud nám bude něco dávat.

Jaké by to bylo, kdyby i Bůh sám nechal svého Syna žít na hromádce se svou církví? Proč by se měl Bůh Otec těšit na tu dnes již namnoze se několikrát za čas opakující událost svatby? Kdo o ni stojí? Nakonec ani ti pozvaní na ni mnohdy nemíní dorazit. Měl bych nechat svého Syna jen tak v účelovém soužití na dobu neurčitou? Má jej nechat žít ve spojení bez závazku, bez náležitého odění? Nechat vzplanout nevěstu jen na krátký okamžik zamilování, ať si pak poradí a případně svůj vztah přehodnotí? To je totiž, drazí, život bez oběti. To je jen omezení se v podmínkách časnosti. Životy zapouzdřených sebestředných individuí. To by totiž nebylo spojení směřující k naplnění ve věčnosti, nýbrž pouhá nálada a mimoděk zachycený odér nebes. Jinak nic. Zmar. Život bez oběti, bez Krista.

Je před volbami, a tak mě v souvislosti s podobenstvím o svatbě napadá vtip, který koloval někdy v roce 2005 či 2006 v souvislosti s volbou Baracka Obamy.

Obama hledá svého poradce. Zadá si inzerát. Tu přijde Čech pan Macháček. Macháček říká: Hele, Obamo, už nikoho nehledej, já znám všechny a všechno ti domluvím. Jo, to víš, že jo. Vyzkouším si Tě. Zajedou do Californie, kde akorát z limuzíny vystupuje Arnold Schwarzenegger. Nazdar Macháčku, co ty tady, stará vojno. Obrátí se na ochranku: Chlapy, dnes si jděte po svých, já si tady s Macháčkem skočím na jedno kafe. Obama tedy kulí oči a říká, vyzkouším tě jinde, Macháčku. Jdou spolu na koncert Madonny. Zpěvačka dokřepčí, a když slézá z pódia, vzkřikne: Nazdar Macháčku, ty starej kulišáku, co je u Tebe nového? Dobře, řekne si Obama, nezbývá, než zvednout laťku velmi vysoko. Letí tedy do Vaticanu, kde je jakési shromáždění, kde všichni klečí a modlí se. Macháček v tichosti přijde k papežovi, v tichost vedle něj poklekne a modlí se s ním. Obama na to kouká, když tu náhle omdlí. Po chvíli jej Macháček probudí k vědomí a ptá se ho, co se to stalo. Obama říká: To že přijdeš k papežovi, aniž by tě někdo zastavil a odvedl. To, že vedle něj klekneš a že se modlíš s ním. To už mne ani nepřekvapuje. Ale když ke mně přišel nějaký japonský turista s dotazem, jestli nevím, jestli nevím, kdo to klečí vedle Macháčka….?

Právě mi dochází, že my často platíme za ty nic nechápající turisty. Měl bych dnes téměř potřebu ukazovat na velikou morální zásluhu onoho turisty, že se vůbec ptá na to, kdo to vedle Macháčka klečí. Je to ale děsné. Nejde přeci o zásluhu, že je všímavý.

Dnes jsme obklopeni samými světáky, kteří všechny znají a všude byli. Je jich plná Praha. Každý z nás je jak ta populární hvězda, sem tam se necháme oslnit tou hvězdou někoho jiného. Ale přestali jsme se ptát, před kým a vedle koho klečí ti Macháčkové.

V případě duchovního života jsme my všichni těmi zmatenými potulujícími se cizinci. Nikdy nebudem oněmi Macháčky. Dnešek nám má dát jasně na srozuměnou, že ani nezáleží na tom, zda rozumíme výjimečnosti té chvíle, v níž se právě nacházíme, v níž se pohybujeme. Musí nám jít ale o výjimečnost každé chvíle, v níž musíme zachovat úctu a vážnost nejen sobě, ale i těm kolem nás. Že si musíme podržet dobré způsoby chování už pro to nezasloužené dobrodiní a velikost Krále, z jehož milosti jsme byli povoláni k hostině!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Kontakty

Prvomájová 909/7
153 00 Praha 16 - Radotín

Tel.: 257 910 923, 739 018 594

E-mail: ccshradotin@seznam.cz

IČ: 66003440

Farář: Mgr. David Hron

Pastorační asistent(ka): Mgr. Hana Vítová