Pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi břemeny

Izajáš 9,1-6; Římanům 8,6-13; Matouš 11,25-30

Drazí v Kristu,

nedávno jsem slyšel od mé kamarádky farářky úsměvné vyprávění, které se odehrálo, když jela se svým malým synem automobilem. Její chlapec Heřman si povzdechl: „Jedeme, jako když rostou kytky…“ „Jak to myslíš?“ ona na to. „Jedeme pomalu“. Vidíte tu roztomilou souvislost? Myslím, že i tato zkušenost v mnohém napovídá tomu, když nám Pán napovídá, že ty podstatné záležitosti jsou odkryté těm, kdo zažívané nekomplikují rozličným balastem vědění. My se celý život učíme v mysli třídit vědomosti podle oblasti jejich využití. Malé děti tato třídění příliš neakceptují a dokonale ovládají tu schopnost, kterou my se zase komplikovaně ve vysokém školství učíme, dovednost synteze. Malé děti dokážou realitu nazírat komplexně, my ji nazíráme podle šablony a horizontu, v nichž se momentálně nacházíme. Jen díky způsobu života a prostoru, v němž se pohybujeme a který jsme si osvojili, u nás převládá ta nebo ona šablona. Každý si ji osvojujeme, ačkoli se ne každý se svou hlavní šablonou nutně ztotožní. S Kristem a v Kristu ne že přijímáme jednu z mnohých šablon, ale vyučujeme se opětovně nazírat prostřednictvím šablony prvotní, nekomplikované, univerzální. Škoda je mnohých těch, kdo si z pohledu a šablony křesťanského způsobu života vyhotoví mouze škrabošku pro setkání nedělní anebo pro události prázdného moralizování. Motají se v tom, který ze způsobu nazírání mají kdy použít a trýzní tím sami sebe. Škodu zažívají také Ti, kdo tento způsob nazírání skutečnosti zastávají, ale prakticky jej vymáhají jen od takzvaných náboženských profesionálů. Že způsob křesťanství požadují jen po duchovních. Nazírání způsoba Kristovského je univerzálně platným nárokem na toho, kdo se hlásí ke Kristu!

To, co mě jako kněze, viditelně nyní odděluje od vás je tento liturgický bílý šál, který mám přes ramena. Nazývá se štola, a je to znak kněžství. Když se kněze zeptáte, co tato štola značí, automaticky vám odpoví, že značí jho Kristovo. Ale, upřímně, víte, co to je to „jho“? Zpravidla vám kněz odpoví, že jde o kříž.

Rotunda sv. Kateřiny, 12.st., Znojmo

Rotunda sv. Kateřiny, 12.st., Znojmo

Nevíme, jaké slovo užil Pán Ježíš, když pravil, že jeho jho netlačí. V řečtině máme slovo ζυγός, dzigos. Toto slovo značí dvě zpravidla zkřížená prkna, která byla konstrukcí na zádech nějakého hospodářského zvířete. A na tato prkna byla zboku zvířete rovnoměrně zavěšena dvě břemena. Slovo jho, dzigos, proto také poukazuje na určité rovnoměrné spárování či zbalancování; a to v souvislosti s rovnoměrným rozložením nákladu. Podobně byla taková dvě prkna využívána, jako tažné zařízení na povoz. Jedno prkno se fixovalo k povozu či pluhu, druhé pak kolmo k této oji připevněné bylo zapřeno o hrudi, čela či rohy tažné zvěře. Jho je tedy křížem, ale nikoli křížem spojeným s tím mučidlem pašijových velikonočních událostí. Je to zároveň kříž, který spojuje rovně a rovnocenně dva lidi, kteří jsou tahouny jednoho společného břímě. Apoštol Pavel mluví o jhu otroctví (Gal 5,1; 1.Tim 6,1) jako o pevném poutu k břemenu nesvobody. Břemeno, řecky φορτίον – forcion, je pak náklad zboží, který je nemočné na někoho úplně převést, jehož se nedá docela vzdát. V jazyce starozákonním, hebrejském, má pak blízko k důsledkům vyřčeného proroctví nebo kletby. Naše moderní mluva by pak s břemenem nejspíš použila výraz „úděl“. Je to osobní vrozené anebo postupem života získané omezení. Slovo forcion se vzahuje na dopravní kapacity lodi, v našem případě jde o to, co s sebou musíme a ještě můžeme nést my sami.

Pán Ježíš praví, že jeho jho netlačí a jeho břemeno netíží. Archaičnost slova jho mnohé vede ke zjednodušení, že jho ztotožňují s břemenem. Nejinak je tomu prakticky, když si člověk začne žehrat na těžký života a na svůj životní úděl. Zaměňujeme náš kříž za to, co nám vnucuje životní omezení v podobě těžkého životního nákladu. Důležité je však dovést začít oddělovat, protože si nejčastěji stěžujeme na to, co nás tlačí do citlivých míst, zatímco bychom se měli umět soustředit na to, co je tím skutečným závažím. Jaké je to závaží Ježíšovo, kdy jej vůbec netíží? Nebylo snad jeho utrpení spojené s křížem nezměrně veliké? Odpověď tkví v tom, co vyznávaly již prvé generace křesťanů. Břemeno lidského života je spojeno s jeho hříchem, jehož však Kristus nemá. Zatímco jho Kristovo se vztahuje na břímě nás všech, jho Kristovo je spojeno v nápomoci s nápravou celého hříšného lidského stvoření. Jak to že netlačí? Vždyť je zatíženo hříchem nás všech? Kříž Kristův není mučidlem v tom naturálním slova smyslu, ale je nástrojem veškerého lidského smíření s Hospodinem!

Naše církev v hledání toho, co je jistotou a normou víry, nepřijala učení o církevním magisteriu, o svatosti viditelné organizace církve, jíž ztělesňují její kněží a biskupové. Ani nepřijala nekritickou nedotknutelnost souboru písem Bible. Pne se k normě Ducha Kristova. Ale co to je? Je to norma přijaté Kristovy šablony nazírání skutečnosti, právě v duchu nekomplikovaného dítěte. Je to dovednost přijmout a vyznat břemeno, do něhož jsme zapřaženi jhem, v němž jsme spárováni s Ježíšem Kristem! Pomocníkem největším, pro chvíli našeho životního cválání s námi dokonale spárovaným, zharmonizovaný a – slyšte tu šílenou troufalost – rovným!!!! Proto jej nazýváme i bratrem! On přichází k našemu kříži a jeho síly jsou přesně takové, jaké mají být, abychom na naše břemeno, na naše omezení, nebyli sami!!!

Pavel píše v listu Římanům (8,6): „Pakliže ve vás sídlí duch Boží, tak nežijete z masa (záležitostí materiálně tělesných, řecké sarx), nýbrž z ducha. Kdo nemá Ducha Kristova, Kristus v něm není.“

Často soudíme, jak si vedeme, podle toho, jak nás nazírá svět. Jak nás vidí ti řidiči pomalého (anebo rychlého?) vozu, v němž zrovna sedíme. Ve smyslu apošotolovy výzvy se zamysleme, jestli je naše moudrost moudrostí masa či ducha. Upímnáme se k nepohodlí jha, anebo k dovednosti vyjít s tím těžkým životním břemenem? Veškerá moudrost masa, ať už je ohromující anebo směšná, podlehne času. Jistě znáte smrad zkaženého masa, ani v ledničce vám maso nevydrží. Je to smrad štiplavý, zahnívající, zažraný, jehož se nelze snadno zbavit. Který nelze šmahem vyvětrat. To je lidský hřích, který nelze jen tak vyvětrat, i když jeho původce je už třeba dávno pryč. Zatímco moudrost ducha povznáší. S pomocí Boží je tak filosofií rovnoměrně táhnutého břemene, které je v Bohu nakonec proměněno. A zkažená duše? Řečeno mytlogicky, ta podléhá rychlému vzplanutí. Jako by rychlým bafnutím, a zmizením. V nicotě, v pekle.

Prosme Boha, ať nežijeme z masa, ať dokážeme odlišit kříž, který je nám pro zažívané nepohodlí snadno zaměnitelný s tím, co je skutečným důvodem veškerého lidského utrpení. Kéž žijeme z ducha smíření zapřaženi v jedno jho Kristova spásného díla a oběti kříže.

Modlitba: Dobrý Bože, ty jsi milosrdný a milostivý, shovívavý a plný lásky. Nauč nás přicházet k tobě a čerpat u tebe odpočinek, sílu a uzdravení. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Kontakty

Prvomájová 909/7
153 00 Praha 16 - Radotín

Tel.: 257 910 923, 739 018 594

E-mail: ccshradotin@seznam.cz

IČ: 66003440

Farář: Mgr. David Hron

Pastorační asistent(ka): Mgr. Hana Vítová