Rozpomeň se!

Žalm 119,25-32; 1.Korintským 2,6-10; Matouš 5, 21-26

Drazí v Kristu!

Kdo by hledal spravedlnost v zákonech, zřejmě narazí. Kdo by hledal Boha v knize, spláče nad výdělkem. Kdo měří člověčenství pouze podle sebe samého, odsoudí se k samotě.

Boží zákon se nenachází v knihách a dojímavých formulích, nýbrž v tlukoucím srdci. To, co jsme si osvojili jako zákon, nešetří s tresty, se sankcemi. Ty jsou zdůvodněním mravně ušlechtilého záměru výchovy, anebo slouží k navození zdání nápravy věcí a k odčinění újmy. Je to ale zdánlivá náprava, která jakoby usiluje o to nastolit jakousi původní harmonii, vyváženost ve vlastnictví, možnostech, lidské svobodě. Tolik s Aristotelem. Ale tento návrat je v lidské spravedlnosti vždycky jen zdánlivý. Oběti teroru člověk z mrtvých neoživí, krádež bezezbytku nenavrátí, důvěru mezi lidmi nenastolí. Hledáte-li zákon Boží, ten necílí na přesýpání kapitálu pro zdánlivé docílení vyváženosti vlastnictví, ani nestojí na obecné blamáži příslibu toho, že jednou bude lépe. Zákon Boží, který vychází z lidského nitra, cílí k ubytování se v míru, pokoji, blíženectví s Bohem i s člověkem! Život v pokoji, který svět neposkytuje. Znát Boží zákon znamená nežít v klamu!

Ježíš ve svých slovech směruje k tomu, aby člověk nehledal mravnost v omezování svého jednání. Nýbrž aby se učil šlechtit samotnou oblast smýšlení. Aby kultivoval mysl, očistil své srdce. Jen v hlubině lidského srdce sídlí místo setkání s Božím Duchem, který je průzkumníkem veškerých hlubin – včetně těch hlubin Božích (1. Korintským 2,10).

Ježíš nás vrací ke schopnosti, kterou jsme s léty pozbyly. A to jest, abychom v každém z lidí spatřovali hodnotu! To, že každý jest úcty hodný! Každý je vyvolen být Božím dítětem. Nejsou lidé šediví – komparzisté, nejsou černí – antikristové. Všichni mají být milováni, ve všech musíme nalézt hodnotu duchovního pokladu. My to nejsme, kdo má být lidského jednání. My, každý z nás, není mírou správného života. Tou jest Ježíš Kristus. On je jedinou cestou, jíž se lze přiblížit Bohu. Ještě jednou: My nejsme vzor lidem kolem nás. Vždyť doznáváme svůj hřích. A slyšíte-li svědomí, jak praví opak, že jsme lidé dobří a příkladní, vzorní a příkladní, zapuďte své svědomí jako toho nezrádnějšího rádce.

Kdo žijete spokojení sami se sebou, kdo berete své úspěchy a své dny jako samozřejmost. Kdo dokážete vždycky včas zahladit a skrýt své chyby, ospravedlnit své přešlapy, utišit své žalobce, vy všichni takoví jste už zřejmě odvykli schopnosti poděkovat. Vy všichni jste už zřejmě zapomněli na otlačená kolena, když jste ještě prosili…

Každá bohoslužba je děkováním Bohu. Každá bohoslužba je darováním toho nejcennějšího, co v tu chvíli můžeme předložit Hospodinu. A zatímco tu stojí kněz, aby můj dar umě a v mém zastoupení předkládal na oltář. Aby Bohu daroval tu mou modlitbu, tu mou oběť, zatímco kněz takto pracuje, Kristus volá: ROZPOMEŇ SE! Okamžik díku vzdání, prosby, sklonění se, je příležitostí, abys zvážil to, co dosud ve Tvém srdci nevytanulo. Nikoli jestli ty máš své vztahy s někým pošramocené, jestli ty jsi s někým ve sváru, nýbrž jestli někdo z tvých bratří a sester může cítit hořkost, kyselost, pošramocenost vůči tobě! Jestli někdo z těch, kdo má podobně otlačená kolena jako ty, může být tebou samotným popleten. To, že ty dnes dáváš, že dnes přicházíš za Bohem, rozhodně není o Tvém vlastním pokoji, o nalezení dobrého pocitu, nýbrž o trhání pelyňku v zahrádce někoho jiného! Před Boha nepřicházíš kvůli vyšlechtění tvého „Já“ a ani kvůli zahojení pouze tvého bebíčka, ale abys dokázal potírat a s pomocí Boží i vymýtit tebou zaseté zlo, jemuž jsi dal vlastním činěním či laxností, svým mlčením či mluvením, vědomě či bezděky živnost. Ponech svůj dar v opatrování profesionálnímu knězi, nech jej ležet před oltářem, a běž napravit, cos nechal hnít. Kněz neopouští vaše dary, svátostné kněžství hlídá svatost těch, kdo hledají, aby narovnali porušené vztahy světa, na nichž mají svůj vlastní podíl. Lidé hříšní. Tak je to. Nalézt přímost. Nenechávat v pomýlení a v klamu.

Dostojevský prohlásil, že nahodile umí milovat každý lotr. Nová moudrost, zasetá Božím slovem, je láskou bez vytáček. Miluj každého! A začni narovnávat odtud, kdo zná děkovat Hospodinu. Byť by byl s tebou v sebenepřátelštějším vztahu. Zázraky jsou připraveny pro ty, kdo Boha milují.

Ještě jednou, jak se mnozí pletou, náboženství není jen o jakési psychoterapii a nalezení vnitřního klidu. Náš hřích se nepodepisuje pouze na stavu našeho svědomí, na přijetí či zavrhnutí pokoje, hřích se zračí v pohledech našich bližních. V naší dovednosti pokoj působit. Zároveň Bůh není hamižný a nekriticky vstřícný. Nepřijímá dary těch, kdo jsou sami se sebou výsostně spokojení, kdo uzavřeli tiché příměří se svým svědomím. Kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje (1. Korintským 13,3). Klíčem, tím kdo stanovuje skutečnou hodnotu našeho daru, kdo z něj nečiní jen marnivé gesto, je láska! Milujte život! Milujte se v Kristu Ježíši!

Jakákoli bohoslužba není pevně stanovenou hodinovou show! Nad každou bohoslužbou se vznáší přikázání Pána Ježíše, aby byla přerušena! Není plynulou událostí s jasně vymezeným průběhem a stanoveným termínem jejího konce. Není určena pro jihnutí a dojímání sebe sama. Je poděkováním, okamžikem, kde je člověk před Bohem zastaven. Sedmý den zastavení. Okamžikem, aby padlé vztahy Božích dětí, veškerého stvoření předchozích dní, byly restaurovány. ROZPOMEŇ SE! Nejsme na dojímavých zpívánkách, přátelé, nýbrž na setkání těch, jejichž duše jsou přitisknuty k prachu země (Žalm 119).

ROZPOMEŇTE SE a spěchejte s přáním pokoje k těm, v jejichž zracích se neodráží jiskra přijetí…

V hodině, kdy úzkost mám,
kdy se z hříchů vyznávám,

pokušením utýrán,
milý Duchu, povzbuď mě!

A když v loži v noční čas
dávám pochybnostem zas
srdce, mysl, na pospas,
milý Duchu, povzbuď mě!

Když dům pláče, samý sten,
a svět v snách je ponořen
a když bdí mé oči jen,
milý Duchu, povzbuď mě!

Když můj lékař ničemný,

žádostiv jen odměny,
i naději upře mi,

milý Duchu, povzbuď mě!

Když v té spoustě medicín

umění moc nevidím,

když mi hrozí zabitím,

milý Duchu, povzbuď mě!

Když zvon velký začne bít

a chce duši poděsit,

že se musí rozloučit,

milý Duchu, povzbuď mě!

A když v světle svíček zřím

málo přátel, a když vím,

že si víc nezasloužím,

milý Duchu, povzbuď mě!

Když kněz domodlí se teď

a já kývnu v odpověď,

nejsa schopen kloudných vět,

milý Duchu, povzbuď mě!

Když Bůh o mém zmatku ví,

o strachu či zoufalství,

dřív než svět je objeví,

milý Duchu, povzbuď mě!

Když jsem pokušitelem

štván a téměř zatracen

hříchy mládí, lží a zlem,

milý Duchu, povzbuď mě!

Když Soud zlomí pečeť všem

tajemstvím, jsem odhalen,

když však k tobě volal jsem,

milý Duchu, povzbuď mě!

Robert Herrich (1591-1674)

Litanie k svatému Duchu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Kontakty

Prvomájová 909/7
153 00 Praha 16 - Radotín

Tel.: 257 910 923, 739 018 594

E-mail: ccshradotin@seznam.cz

IČ: 66003440

Farář: Mgr. David Hron

Pastorační asistent(ka): Mgr. Hana Vítová