Slepec a kýhající husy

Jeremijáš 31,7-9; Židům 7,23-28; Marek 10,46-52

Bratři, sestry,
co se nám s manželkou narodil malý synáček, začal jsem svět koukat zcela jinýma očima. Dokonce i na Boží Slovo jsem již přestal pohlížet tím akademicky nabušeným pohledem „odborníka“ přes náboženství, nýbrž jej nahradil lehce melancholický pohled vyprávění a pohádek. Je to zajímavá proměna od syna (svých rodičů) k otci (nadějného stvoření). Od Zákona k lásce. Od nauky a odborných komentářů k vyprávění.
Malému Filípkovi čteme nejen pohádky, ale i silné mravoučné texty. Jeden z nich mi příjde podstatný i pro dnešní setkání, které se line v duchu dne reformace. Mám na mysli bajku „Husy“ od Ivana Andrejeviče Krylova. V bajce se ukýhané husy dožadují zvýšené péče pro hrdinské zásluhy bájných římských hus ze 4. století, které svým kýháním upozornily na galské nepřátelské vetřelce a pomohly tak zachránit Kapitol. Krylov husám odpovídá „nechte na pokoji předky“, a ptá se: „co jste udělali vy?“. Husy svým namyšleným kýháním pouze odkazují k zásluhám starověkých hus, ale samy za sebe nejsou předložit nic. Proto jejich osud autor bajky zpečetí na pekáči.
Dnes se zde sešly dvě místní církve, obě se odkazují na reformaci. V tento rok oba sbory připomínaly význam Mistra Jana Husa. Příští rok budeme vzpomínat Jeronýma Pražského. Přespříští, co já vím, Karla IV. A tak dále, a tak dále. V mé církvi se vynáší génius patriarchy zakladatele Farského. A u vás, co já vím, Hromádky či Reicherta…!? Co jsme však udělali my? My osobně – já či ty!?
Pojďme se jako ty ukýhané husy ale na chvíli ztišit, abysme s Ježíšem po boku potkali sténajícího nevidomého.
Dnešní evangelium hovoří o slepci, ačkoli na veřejnosti a v médiích se úzkostlivě dbá, aby se neříkalo „slepec“, nýbrž „nevidomý“. Pro nás musí být podstatné, že nejde pouze o člověka s nemocným zrakem, nýbrž že jde o muže zcela slepého – řecky tyflos. Evangelium před nás klade poznání, že člověk, který zcela nevidí, svého zachránce pozná, zatímco ti, co vidí, nepoznávají. Marek tak klade především důraz na zaslepenost židů, kteří  tj. přijali Boží slovo ve Starém zákoně, ale zaslíbeného Spasitele nevidí. A přitom slepost zraku zrcadlí podle Starého zákona nepřátelský postoj proti Božímu přikázání! Jen špatný žid oslepne, stejně jako spravedlivý zbožný má správný zrak zajištěný. Deuteronomium 28,15.28 Jestliže však nebudeš Hospodina, svého Boha, poslouchat a nebudeš bedlivě dodržovat všechny jeho příkazy a nařízení, která ti dnes udílím, dopadnou na tebe všechna tato zlořečení: (…) Hospodin tě raní šílenstvím, slepotou a pomatením myslil“ Jenže ono to není nikdy tak jednoduché. V tom samém Starém zákonu vystupuje do popření jiný „nematematický“ princip, že Hospodin si vybírá z lidí, u nichž bychom to nikdy nečekali.
Pro naše reformované církve musí vždy čnít zpráva, že ti, jimž Hospodim dal své Slovo, zpravidla nepoznávají svého Pána, zatímco ti s hendicapem po něm aktivně volají a jeho blízkost vycítí. Jeremijáš dnes promluvil o příchodu do příbytku Hospodinova všech těch, kdo bývají na cestách na obtíž. Vzpomeňte, když jste jeli na výlet či na zájezd, kvůli komu jste museli každou chvíli zastavovat na „čůrání“, na koho jste museli pořád čekat, jehož sténání či vzlyky jste museli na vlastní dovolené trpět… Všichni ti slepí, kulhaví, těhotné i novopečené maminky s neovladatelnými miminy. Ti nejobtížnější spolucestující. Tak ti dospějí až do příbytku Hospodinova!
Ti, kteří jsou nám dnes tolik na obtíž, jsou těmi, kteří budou bezpečně přivedeni do příbytku Hospodinova.
Hospodin si volí z těch, kteří disponují očividnými nedostatky. I jeden z největších mužů Izraele, Mojžíš, jím byl. Exodus 4,10-12 „Mojžíš Hospodinu namítal: ‚Prosím, Panovníku, nejsem člověk výmluvný; nebyl jsem dříve, nejsem ani nyní, když ke svému služebníku mluvíš. Mám neobratná ústa a neobratný jazyk.‘ Hospodin mu však řekl: ‚Kdo dal člověku ústa? Kdo působí, že je člověk němý nebo hluchý, vidící nebo slepý? Zdali ne já, Hospodin? Nyní jdi, já sám budu s tvými ústy a budu tě učit, co máš mluvit!'“ Koktavý Mojžíš a Hospodin, který o všech našich nedostatcích ví – a tak trochu tajemně stojí i za jejich příčinou. Mojžíš, nevidomý muž evangelia, i dnešní obtížný, nepříjemný a zpomalující poutník – ti všichni se s námi dnes, právě teď, konfrontují. Jako by nám vysílali zprávu, abychom se učili děkovat za to, že máme to, co oni nemají. Ještě důležitejší ale je výzva, jak se zachováte tváří v tvář mému hendicapu!? Jako husy kýhavé, anebo jako v Kristu proměnění lidé!?
Pro nás v církvi je často do výčetu hendicapů připočítáván i člověk bez daru víry, duchovní mrzák. Je to člověk v duchu pavlových epištol, u něhož s absencí víry není naplněn ani odraz lásky a naděje. Je to člověk, jehož v duchu s citovaným deuteronomiem postižená slepota zahrnuje do společnosti lidí s pominutou myslí a tupým srdcem!?
Vidíte? A právě tohoto člověka Ježíš odmítá přehlížet! Ostatně o to se snažily zástupy, které Ježíše na jeho pouti doprovázely. Nebyli to andělé a ani svatí, byly to hlasy pokušitelů, kteří chtěly mít Krista jen a pouze pro sebe. Hlasy těch, kteří se nechtějí nikdy zdržovat a s Kristem rychle a bezpečně dospět do cíle, učedníci a poutníci. Ježíš se však zastavuje, i když my jej usilovně tlačíme dál z nehostinných a kameny zavalených planin při Jerichu. Jsme to my, kteří si osobujeme blízkost Kristovu a kteří myslíme jen na úspěšné naplnění našich cest. Nicméně Kristus se zastavuje. Obrací se prostřednictvím nás na ty nepohodlné. Na ty „brzdy“ společenského pokroku.
Je zvláštní, že přítomnost tělesného zdraví bývá spojováno s kvalitou, požehnáním, života. Říká se: „hlavně to zdraví“, při každém přání k důležitým životním událostem. Ale přát boží požehnání, boží pokoj, to se dnes často zapomíná. Ačkoli, jak se též často cynicky dodává, na Titaniku bylo zdravých dost…
Rány Ježíše Krista se musí podstoupit, nikoli je promodlit. Nelze, jak praví Tomáš Halík, si své vlastní zdraví „odmodlit“.
Tělesné zdraví není ukazatel Božího požehnání. 2. Petrova 3,8-9  „Ale tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a ‚tisíc let jako jeden den‘. Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.“ Kvalita života není spojena s jeho délkou. Hospodin usiluje o život v dosaženém pokání.
Co od nás, od své církve, Kristus chce? Zastavuje nás, ať už máme své bolesti jakékoli, aby k nám promluvil: „Zavolejte ho!“ Povolává nás, abychom setrvali mezi rozvalinami a šli k nemocným. Abychom nesli světu hlas bojující církve: „Vzchop se, vstaň, Pán Tě volá!“
Uzdravení tohoto světa, z něhož čiší absence víry, naděje a lásky, spočívá v našem přemožení se, že Ježíš Kristus tady není POUZE pro nás, nýbrž že nás povolává, abychom oslovili svět! Víte podle evangelia, že oslovený slepec ihned odhazje plášť. To, co jej celá ta léta alespoň lehce chránilo před vnějšími nepříjemnostmi, co jej v jeho čekání udržovalo v dostatečném bezpečí, tváří v tvář Kristu nadobro odhodí. Slepec bude dotázání Kristem: Co chceš, abych pro tebe učinil. Ať vidím, promluví. Jdi, Tvá víra Tě uzdravila. Povězte, co to je za nevíru tohoto světa, která je pro svou víru uzdravena!?!? Chcete i nadále trvat na tom, že v tomto světě není láska a naděje!? Možná že ji nevidíte, protože jste se nepřemohli k tomu, abyste se s Ježíšem zastavili. Ježíš tu není pouze pro mě a pro tebe. Pojďme k slepcům! Jejich nevíra je pravou vírou. Čím je naše víra, pakliže odvádí Ježíše Krista od těch potřebných? Je naše víra proměňující? Cítíte se být zcela zdrávi?
Vždyť slepý je plný víry, a nenechá se umlčet!
Apoštol Pavel praví v 2. listu Korintském 12,7-9 A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil,ale on mi řekl: ‚Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.‘ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova.“
Pakliže kýháme společně s ostatníma husama, které hledají svou pýchu ve svých předcích, kýhejmé o své slabosti. Chvála Bohu za ni. Díky ní můžeme z milosti Boží setrvávat s těmi posledními. S těmi, kteří všechny uspěchané a úspěšné pouze dusí a otravují, zpomalují a dohání k nepříčetnosti. Vždyť z úst těchto posledních je slyšet volání po blízkosti Krista, vždyť s nimi můžeme bezpečně kráčet vstříc království Božímu, v němž nebude konce.
Amen

blind-person-with-cane
A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen.
Židům 13,20.21

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Kontakty

Prvomájová 909/7
153 00 Praha 16 - Radotín

Tel.: 257 910 923, 739 018 594

E-mail: ccshradotin@seznam.cz

IČ: 66003440

Farář: Mgr. David Hron

Pastorační asistent(ka): Mgr. Hana Vítová