Varování před pokušeními, výzva bolesti

Numeri 11,25-29; List Jakubův 5,13-20; Marek 9,38-50

Bratři, sestry,

praxe novopečeného otce mě utvrdila v tom, že je něco pravdivého na celostní medicíně pana doktora Hnízdila. Můj malý Filípek často pláče, a díky Bohu za to, protože mi tak dává na srozuměnou, že něco není zcela v pořádku. My na sobě pociťujeme bolest, když nám naše tělo dává na srozuměnou, že něco není  pořádku. Když se nad tím zamyslíme, je medicína, která se mnohdy omezuje na potlačování bolesti tím největším zrádcem při snaze léčit samotnou nemoc. Měli bychom přeci léčit nemoc, nikoli způsob, jakým se o existenci nemoci dozvídáme. Války nevyřešíme tím, že vypneme televizor, rádio a odpojíme se od internetu.

Bolest je způsob, jak s námi komunikuje naše tělo. A co bolest toho „druhého“? Je to pouze a jen způsob komunikace jeho těla s ním samotným? Není to nakonec také způsob komunikace vyzývající nás k odpovědi!? Není bolest druhého stejně přesvědčivým oslovením Tebe samotného? Co Ty!? Co Ty na to..!?

Bolesti je všude kolem hodně. Dějiny lidstva jsou vlastně takovou výpovědí bolesti. Učebnice dějipisu démonizují jedny představitele utrpení, jiné naopak odívají aureolou světectví. Jaký je rozdíl ve výkladu českých dějin, podíváme-li se na Václava knížete a Václava (IV.) krále? Učebnice rády zjednodušují, jsou schopny omámit bolest dějin natolik, že není vidět její příčina.
List Jakubův – zjednodušeně řečeno – vyzývá všechny křesťany, aby odvraceli své bližní od špatné cesty. Nejde ani tak o existenci jednotlivého hříchu (bolest) jako spíš o cestu hříšnosti (nemoci). Nikoli píchnutí v boku ale soustavná nemoc doprovázená chorobným životem. Zlo se vkrádá do světa nikoli prostřednictvím jednotlivých lidských klopýtnutí, nýbrž díky zastávaným špatným životním principům.
1. list Petrův 4,7-9 Konec všech věcí je blízko. Žijte proto rozumně a střízlivě, abyste byli pohotoví k modlitbám. Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů. Buďte jedni k druhým pohostinní a nestěžujte si na to!“

Jsme křesťané, často neumíme tomuto světu darovat pokoj. Proč? Možná proto, že jsme jej sami zcela nepřijali. Může nabídnout lásku ten, kdo ji sám v sobě nemá?

Ve Skutcích apoštolských (19,13-15) dozvídáme se o lidech (židé), kteří se odhodlali ve jménu Ježíše Krista vymýtat zlé duchy. Znali nemoc, cítili bolest, znali a přijali moc lékaře lékařů. Přesto se na ně zlý duch obořil:  „Ježíše znám a o Pavlovi vím. Ale kdo jste vy?“
Na co nám je křest, vědomí výlučnosti ve společném Pánu a kajícnost tváří v tvář kříži, když naše léčebné postupy nefungují? Jak chcete léčit bez lásky?
1. Korintským 12,3 žádný, kdo mluví z Ducha Božího, neřekne: „Ježíš buď proklet,“ a že nikdo nemůže říci: „Ježíš je Pán,“ leč v Duchu svatém“.
Prosme o svatého Ducha a nebraňme se bolesti. Hledíme na naše nepřátele, a musíme s úzkostí doznat, že je v nic více lásky než v nás. My se často příliš zabýváme sami sebou, naší bolestí, než abychom odpověděli na bolest toho druhého, který k nám přichází z daleka. Chcete se aktivně zúčastnit hádky o dokonalost našich předchůdců? Byl svatý kníže Václav anebo jeho přezbožný bratr a popravčí Boleslav? Budeme hájit naši nečinnost oproti snaživým bláhovým pomocníkům těch, s nimiž k nám migruje cizí bolest?

Co s tou bolestí? Bojím se, že je velmi vybraným způsobem komunikace. Pablo Picasso řekl něco v tom smyslu, že nejpřesvědčivějším veršem je lidská slza. Bolest je slovo, které má formu spíše spolknutého citoslovce namísto encyklopedické fráze. Možná je to slovo, které se stalo Slovem. Vždyť Syn Boží je spojen s utrpením světa. Kristus na sebe bere bolest nejvyšší. Je snad přehnané přijmout ten fakt, že prostřednictvím bolesti se odehrává ten nejvyšší způsob komunikace!? Co Ty s tím? Jak se zachováš tváři v tvář nemoci!?

Církve se po staletí hádají o to, kde je pravé apoštolskosti. Kde je přímé dědické linie od blízkých Ježíšových učedníků. Tak jako při listování učebnic dějepisu vidím, že se na vše aplikují jednoduché medikamenty utišující pouze bolest, a nikoli nemoc, tak je jasné, že pravá apoštolskost není podmíněna genetickým předáváním jakési super-schopnosti a ani není žádným intencionálním cítit-jako-tenaten – nýbrž že jde o princip lásky.
Ježíš praví 
„Mnozí mi řeknou v onen den: ‚Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?‘ A tehdy jim prohlásím: ‚Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.‘“
Kéž v sobě nalezneme odvahu k lásce bezprostřední, která se nenechá umlčet bolest tišícími medikamenty. Vytrvejme při našem Pánu i ve chvílích, kdy se může zdát, že se požehnání dostává našim oponentům.
Bolest na nás doléhá každý den. Cítíš ji? … Přijímáš ji?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Kontakty

Prvomájová 909/7
153 00 Praha 16 - Radotín

Tel.: 257 910 923, 739 018 594

E-mail: ccshradotin@seznam.cz

IČ: 66003440

Farář: Mgr. David Hron

Pastorační asistent(ka): Mgr. Hana Vítová