Vinný kmen

Skutky apoštolské 8,26-40; 1. Janův 4,7-21; Janovo evangelium 15,1-8

Vážení přátelé,

v této době je dost těžké někoho oslovit. Na každém rohu nás přesvědčují lidé, svítící přístroje, knihy a vůbec kdekdo o své pravdě a snaží se zmocnit naší pozornosti, o důvěře ani nemluvě. Pro mě je dost těžké nyní před Vámi dostát rétora tohoto věku, protože se Vám vůbec nemám šanci způsobem dneška vlichotit. Podbízet. Však považte, minulý týden nás Pán Ježíš počastoval výrazem „ovce“. Těch tupě zíravých, stádně následujících zvířat. A to dnes nás již rovnou označil za větve.

Pán Ježíš nemluví způsobem dnešních médií, nesnaží se nám za cenu vlastní důstojnosti vlichotit. Vidí stádnost člověka, jeho lenost domýšlet a zpochybňovat tvrdý, ultimativní postoj většiny, která prahne po krvi a po plném břichu. Přesto Ježíš zůstává, proti vší logice nepochopeného a nepřijatého, opovrženého, zůstává z lásky k člověku. Pastýř, skrze nějž nabýváme mízy lásky k lidem.

Nevím, jestli jste někdy viděli takový vinný keř. Je to změť mnoha drobných a především křehkých větviček. Větvičky se jedna na druhou tlačí, omezují v pohybu a volnosti. V této době je to také často dusivý pocit být s ostatními. Nejen venku v přeplněných ulicích, ale i v církvi. Lidé se ucházejí o náš prostor a my se od nich chceme osvobodit. Od jejich způsobů, návyků, od jejich řečí a očekávání. My lidé jsme takoví křehcí. Jako u toho keře, když však zaduje prudký poryv větru, anebo když se o keř opře nějaké kolem jdoucí zvíře, větvičky bez opory ostatních popraskají a zhynou. Ať už tedy cítíte potřebu se jakkoli osvobodit od lidí, kteří na vás dotírají a připravují vás o váš klid, považte, že jen díky nim možná dojdete věčnosti. Nevíte, že právě díky těm vedle vás třeba již zítra odoláte silám Zla?

Církev je určena k tomu, aby byla v pohybu. Apoštolové nedrželi úřední hodiny, nevysedávali ve vyhřáté kanceláři. Vinný keř vstupuje do světa plného nepřátelství. Vyzbrojen mocí lásky. Posilován skrze kmen, jehož moc pochází z neviditelných a neuchopitelných kořenů. Z nedosažitelného zdroje Boha Otce. Církev cestuje a žije, dokud se drží kmene a dokud se sytí mízou kmene života věčného.

Zatím se ale v praxi často setkávám s tím, že si jeden druhému překážíme a že si navzájem definujeme prostor, kde je nám „dovoleno“ být. Navzájem si ubližujeme. Jsme větve, které se jedna druhou snaží vytlačit, aby nám zůstal hezký výhled na svět, abychom si lebedili, vyhřívali se na sluníčku. Dokud ale nepřijde průvan, dokud se do nás nepustí nějaký kolemjdoucí bíložravec, dokud se do nás sám svět nepustí. To pak jsou naše ústa plná výmluv. „Když já si myslel, že to dělám dobře!“ „Já jsem byl přesvědčený, že je to tak v pořádku, že on/ona proti mně nic nemá!“ „Byl jsem přesvědčen, že ten/ta druhý chápe, že to dělám pro jeho dobro!“

Dívejte se na Krista. Hádal se s lidmi kolem sebe a zdůvodňoval nějak konfrontačně způsob, jakým léčí svět? Byl jednou z větviček, která se snaží proklestit si vlastní místo k životu? Naopak, nechá se připravit o bezpečí. Nemluví, ústa neotevírá navzdory nařčení a hněvu lidí kolem něj. Neříká nic na svou obhajobu, nechá silové a sluncechtivé větvičky, aby jej zapudily. Zůstává v Boží lásce, hřích a chyby druhých jsou na něm samotném patrné, bere je na sebe. Zvolává: „Otče, odpusť jim!“ Nechává skrze sebe proudit mízu vinného keře.

Kolikrát samotného Krista zapudíme, když se mezi sebou pereme, kdo zná lépe liturgii, kdo umí zazpívat naše písně, kdo je více „křesťan“ nebo „husita“. Kdo umí lépe citovat z Písma. Kdo chodí často na bohoslužby, kdo platí církevní příspěvky. Kdo se vyzná v liturgických barvách a všemožných těch krásných ač druhořadých záležitostech. Vždycky v těchto chvílích zůstáváme na povrchu, vzdalujeme se kmeni nasycení a vystavujeme se nebezpečí, že zůstaneme osamoceni a oslabeni pro nápor vnějších sil světa. Vyčleňujeme se společenství, jsme nad něj povýšeni. Často nám schází pokora, drazí moji, tichost a uvážlivost. Nemáme lásku jeden k druhému, protože se nechceme nechat příliš svázat těsným společenstvím církve. Ale jak chcete být živi, když podporujete vlastní samotu? Tolik vzdáleni kmeni nasycení?

Házíme na sebe navzájem vlastní nedostatky. Vždy je to ten druhý, kdo nese vinu na mém vlastním hříchu. Soutěžíme kdo je dost a kdo už málo, kdo i úplně špatně věřící. Slituj se, Hospodine, pro čas svého soudu!

Kdekoliv se podíváte, tam vystupují lidé s úžasným poznáním. Každý druhý Lojza má jasno, kdekdo píše svůj blog na internetu, kdekdo přichází se svým poznáním na youtube a na sociálních sítích. Přestali jsme se zabývat tím, co k nám přichází za svědectví. Zapneme večerní zprávy a necháme se rozčilit příkořím siláků a nadchnout bulvárním leskem jalového zpodobnění nedosažitelného lidství. Všem je všechno jasné. Přečtu si nadpis článku, víc už není třeba. Vidím výraz odsouzence, nepotřebují dál. Politik řekne slovo, mnohdy ještě ani to slovo ani ne, a už mu tleskám – anebo jej haním. Některé tiskoviny už ani neberu do ruky. Znám to. Náš Český zápas, jehovistické Probuďte se, Babišova Fronta, komunistické Haló noviny. Stačí mi jen zahlédnout palcový titulek, a jsem s tím hotov. A co Bible? Čtete? Nebo je vám to tak všechno jasné?

Svědectví o Filipovi je svědectvím o putující církvi, která se setkává s někým z ciziny, dokonce s jedním z nejbohatších, s eunuchem královny Etiopie. Je to setkání s něčím, co bychom možná dnes hned zkraje zavrhli jako pokřivené (kleštěnec a pohan) a nabubřele oproti nám samým majetné (miliardář). Eunuch čte „naši“ knihu, čte ji! Filip se ptá: „Rozumíš tomu, co čteš?“ Eunuch říká: „Ne, nikdo mi to neokomentoval.“ A Filip začne mluvit o stati Izajášova proroctví a volně přejde ve svědectví o Ježíšovi. A co vy? Co čtete? Je každý text a každá zpráva, je každá tvář, každá z větviček, která se na Vás tlačí, je všechno kolem i pro Vás důvodem komentáře a výkladu toho, co k Vám v Ježíši Kristu přichází!? Anebo jste už se vším hotovi a nic už neočekáváte? Rozumíte všemu? Jste povýšeni nad každé svědectví, vy, osamělí a nadutí?

Kéž zůstáváme v Ježiši Kristu nové stvoření, kéž jsme citliví ke každému, kdo kolem nás kráčí a kdo baží po našem svědectví o zdroji nesobecké boží lásky, skrze niž jsme přivedeni do věčného panství našeho nebeského Otce. Kéž nepodlehneme svodu nelásky, kéž si nenárokujeme místa a možností tohoto svět jen a pouze pro sebe. Kéž se neusilujeme osvobodit od nároků, které jsou kladeny na ty, kdo jsou Božími dětmi.  Kéž nepodléháme sebeuspokojení z nás samotných, kéž jsme sjednoceni a napájení mízou Boží lásky. Kéž se nepřestaneme tázat a hledat v šifrách širého stvoření po vůli Hospodinově. Kéž nepřestáváme milovat, i když je to proti rozumu. Jinak se totiž bojím, že pro nás není místa v Božím království…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Kontakty

Prvomájová 909/7
153 00 Praha 16 - Radotín

Tel.: 257 910 923, 739 018 594

E-mail: ccshradotin@seznam.cz

IČ: 66003440

Farář: Mgr. David Hron

Pastorační asistent(ka): Mgr. Hana Vítová