Vzkříšení Lazara – vzpomínka na Zesnulé

Izajáš 66,20-23; Zjevení Janovo 7,2-4.9-14; Jan 11,32-44

Bratři, sestry!
Tak jako každý rok i v tom letošním se lidé rodili a umírali. Takto to zní značně triviálně. Ale je to vcelku tak, že není-li člověk do těchto zásadních událostí zrození a smrti přímo zainteresován, jde zpravidla o neosobní statistický fakt. Jen taková čísla. Pakliže však ale do setkání se zázrakem života či bolestí smrti člověk zainteresovaný je, nelze zůstat nad věcí. Zejména skutečnost smrti zasáhne způsobem, že každé moudro řečníků a sečtělých glosátorů zní nevhodně. Čím blíže nám, anebo čím větší rozměr děsivý úder smrti má, tím spíše jsme schopni opustit všechny dosud poznané jistoty a přesvědčení. Nezní cize vzpoura proti Bohu ve větách typu: „Kdyby Bůh byl (anebo kdyby Bůh byl s námi), nestala by se tato zvěrstva.“ Oběti válek, nevinné děti a spravedliví lidé, teror proti nezúčasněným. Jak Bůh mohl dopustit holokaust židů, Arménů a mnohých jiných…!? Čím zrůdnější na sebe smrt bere podobu, tím častěji slouží jako klín, neotřesitelný důkaz neexistence Boží. I Marie otřesena smrtí svého bratra Lazara přibíhá k Ježíšovi s výtkou: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.“ Kdybys byl, Pane, skutečně s námi, nebylo by se to stalo – říká. Jaká je víra těch, kteří vyznávají Ježíše jako Pána, a dnes se přicházejí loučit se svými zesnulými!? A na oprávněnou výtku, proč si nechal odejít zrovna tohoto mého milovaného, Ježíš neodpovídá. Tak slyšíme z evangelia. Nepřichází s dlouhým podobenstvím, ani nepronáší nějaké moudro, jimiž by se měli studovaní komentátoři zabývat ještě dlouhá staletí. Tváří v tvář zkormoucené Marii mlčí – a pláče.
Bůh v Ježíši na sebe bere zcela vše lidské. I to nejbolestnější a nejtemnější. Nejen peklo oněch velikonočních tří dnů, ale i to peklo lidské životní.
Ustálený biblický obrat o temnotě a pekle zní, že tam je jen pláč a skřípění zubů. Dnešní stať nás seznamuje s tím, že v této temnotě se s námi ocitá Ježíš. Pláče nad bolestí Marie a nad ztrátou přítele a nad zlými myšlenkami přihlížejících skřípe zuby. Mnozí z pozůstalých nezakrývají pohoršení, přihlížející židé si Ježíše dobírají jízlivými, domýšlivými výrazy. Pohoršení těch, kdo přihlížejí, je pohoršením Pána Ježíše. Ježíš ve svém nitru úpí, je uvnitř pohnut, stěžuje si (
ἐμβριμώμενος ἐν ἑαυτῷ).
Známý filosof I. Kant prohlašuje:
„Nejméně se bojí smrti ti, co vedou hodnotný život.“ Nejméně důvodu k věčnému reptání a stesku mají ti, kdo ve svém životě násobí okamžiky pokoje. A kdo jsou ti, kteří se nebojí smrti!? Kéž to jsou křesťané, s nimiž je v neustálém rozhovoru Vzkříšený Kristus. Ale nebývá tomu tak, protože i křesťané jsou často oslabeni bolestí jako Marie, anebo propadají výsměšnému, cynickému postoji přihlížejících. Nejčastěji se setkávám s nedostatkem strachu ze smrti u dětí. Neznají ještě tolik hluboký zásah životní ztráty. Máme být jako děti. Ale jde to!? Přemýšlím nad dětmi, nad tím, že i my máme býti božími dětmi. Že Ježíš sám je vpravdě božím dítětem.
Proč bývají děti tak často chváleny? Protože bývají pravidla tím jediným, co lze chválit na rodičích. Jen díky Synu známe Otce!
Ježíš dnes odpovídá všem zkormouceným:
„Neřekl jsem Ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?“
Moc smrti je v Kristu zlomena.
Ježíš křísí mrtvou Jairovu dceru několi málo hodin poté, co zesnula.
Ježíš křísí mrtvého syna vdovy z Nain během pohřebního průvodu.
Ježíš křísí mrtvého Lazara, který již čtvrtý den spočívá v hrobě.
Židovský pohřební zvyk trvá na co nejrychlejším pohřbu po smrti, a tak i Lazar nemohl být pohřben později než první či druhý den po jeho posledním výdechu. Evangelia nám představují Ježíše, který křísí lidi, kteří nespočívají ve smrti déle nežli šest dní. Co tím bible sděluje!? Proč je i pro okamžik vzkříšení tolik podstatné biblické vnímání nedotknutelnosti sedmého dne!? Vždyť moc Boží triumfuje nad dějinami a konečné vzkříšení čeká na ty, kdo v zemi vyčkávají tisíce a tisíce let!? Je to tajemství sedmého dne, které trůní nad zázrakem smrti. Odhalte, vy lidé, každý z Vás to tajemství. Vždyť je zcela odkryto v tom nejzákladnějším z prvotních zjevení Starého zákona.
Pomni, abys den sváteční světil – zní z přikázání desatera nejopomíjenějíší.
Proč je tolik lidí vyděšeno ze smrti!? Jsou to ti samí lidé, kteří nevědí co dělat, když v neděli venku prší? Proč se člověk spokojí se svým strachem? Je v moci boží, aby nic neshnilo a ani v prach se docela nerozpadlo.
V knize Zjevení dnes zaznělo o konci dnů. Vsoupili čtyři andělé, kteří zastavili van větrů. S jejich vstupem přestal i dech vát, člověk dýchat. Duše ve svých plachetnicích zůstávají bez tolik nezbytné síly. Okamžik smrti a ztracení. Dokonce ani Duch Boží už nevane tam, kam by jinak vanul rád. Ale vstupuje anděl pátý. Ten který mezi plachetnicemi vybírá ty, jež na čele označí znamením. Jsou to ti, kteří náleží Kristu. Jsou to ti, kdo setrvají v triumfu sedmého dne. Jsou to ti, kteří svým životem naplňují boží přikázání lásky a nevstupují do temnoty nevíry a skřípějících zubů.
Drazí, všichni my pozůstalí, je to láska, jež v nás oživuje vzpomínku na ty, které si dnes připomínáme. Vřelá důvěra v to, že oni mohou být z milosti Boží těmi v Krista označenými a k životu věčnému povolanými. Náš čas ale prozatím ještě měří jinak. Tiká, line a rozvíjí se do nedohledné budoucnosti. Jak s ním naložíme!?
Kéž naše bolest ze životních ztrát v nás nevystaví bariéru přijetí přicházejícího Zachránce. Tím spíše kéž z nás naše vytržení v nelásku nevytvoří monstra cynických posměváčků a přechytralých glosátorů.
Utečme se v milostivou náruč našeho Pána!
Amen

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Kontakty

Prvomájová 909/7
153 00 Praha 16 - Radotín

Tel.: +420 739 018 594

E-mail: ccshradotin@seznam.cz

IČ: 66003440

Farář: Mgr. David Hron